Možná

Když se podívám na svůj život a na některé kolem sebe, zdá se, že my všichni si nějakým způsobem linkujeme život, děláme plány. Na tom samozřejmě není  nic špatného. Je potřeba být „připravený“. Ale do jaké míry jsme ochotni naše plány považovat za „prozatímní“? Je to už otřepaná fráze, ale mnozí z nás možná Kristu nedovolí měnit svůj život. Dost možná se místo doptávání se na Boží vůli setkáváme s modlitebním formalismem a církevním pragmatismem. Děláme věci, které se nám zdají být racionálně správné a zřejmé. Hledáme věci, které jsou lidskými prostředky dosažitelné a možná, že máme trpělivost jen tam, kde to má „smysl“. Možná, že už jsme si těmi „zásadními“ zkouškami prošli a v našem věku už máme přehled, nepotřebujeme změny.

Samozřejmě vím, že předchozí odstavec byl trochu přehnaný. Tak jako v církvi nefunguje vše stoprocentně dobře, tak tam také nefunguje vše stoprocentně špatně. Proto je tam to „možná“. Samozřejmě, že jsme všichni připraveni se změnit, jakmile Kristus pokyne. Všichni si uvědomujeme, že to sami nezvládneme a všichni jsme i ve středním věku otevřeni té Boží milosti, která nám může život obrátit naruby. Aspoň tak to zaznívá v neděli z kazatelny. Ale co náš naučený životní řád? Jak ochotně se toho dokážeme vzdát? Já chápu, že sbor chce dělat misii, ale nemůže, protože problémem jsou peníze. Ale opravdu je to problém? Jak dlouho tohle děláme? Jak dlouho jsme navyklí, na určitou cestu a směr?

Před několika měsíci mě zaujal příspěvek jednoho z mých přátel. Za ranního slunce si v plné polní stoupl na okraj bazénu s poměrně studenou vodou, rozhlédl se kolem a řekl: „Kdy jste naposledy udělali něco jinak?“ Poté skočil do vody. Po usušení zjistil, že si nechal v kapse mobil, který byl nyní neopravitelně zničený.

Jsem přesvědčen, že není lží, že mnoho lidí praktikuje křesťanství, ale nepraktikuje Krista. Jsem přesvědčen, že v mnoha sborech je vyvěšeno desatero, jsem přesvědčen, že na mnoha kázáních a mládežích poskytujeme praktickou příručku na život a nesčetněkrát jsem slyšel názor, že bible je návod na život. Já miluji bibli i církev, vyznávám, že bible je slovo Boží. Ale věřím, že Syn člověka je Pánem nad církví, je Pánem nad biblí, je Pánem nad všemi plány a instrukcemi a zákony – a dokonce je i Pánem nad sobotou! Najde se v našich „křesťanských zásadách“ i skulinka pro Kristovu improvizaci? Kdy jste naposledy udělali něco jinak? Bojíte se, že si smočíte telefon? Stejně není váš.

Církev není cool, aneb co je asi špatně

V poslední době jsem značně znepokojen až nespokojen se situací v církvi/církvích. Objevují se různé názory od různých křesťanů, že je církev plná pokrytců, lhářů a podobně. 

Tento proces „podezírání církve“,  u mě trvá už delší dobu, avšak nedávno můj takzvaný „pohár trpělivosti“ přetekl. Nedávno jsem shlédnul několik videí na youtubu, která byla svědectvím bývalých křesťanů o tom, proč se stali ateisty. Nedělám nikomu reklamu, když sdělím, že mnou nejvíce pohnuly videa uživatelů KT45, Lee Lemon a dalších.

Po shlédnutí některých videí těchto uživatelů jsem sice nebyl přesvědčen (přeci jen jejich argumenty příliš přesvědčivě nezněly), ale bylo jasné v čem jejich problém vězí, v čem vězí příčina toho, proč od Boha odešli – v církvi. Každý z těchto lidí se setkal v církvi, rodině Boží, s pokrytectvím, odsuzováním, pomlouváním, nucením, manipulací, se spoustou pravidel a dogmat. Chtěl bych věřit tomu, že je to problém jen několika církví v Americe, protože by bylo jednodušší řešit problém, který je za oceánem – nemusel by se řešit.

Bohužel se obávám, že podobné problémy zažíváme i u nás, nebo k nim máme alespoň našlápnuto. Za poslední tři měsíce jsem slyšel nespočet narážek na piercing, tetování, kouření, alkohol, práci v „nečistém“ prostředí; slyšel jsem nemálo pravidel o tom, jak se zachovat k těm, kteří k vám přijdou prosit o trávu (rada zní: poslat je do háje) a také jsem slyšel velké fráze typu „Je to otázka priorit, musíš se rozhodnout, jestli to bude Bůh a nebo to druhé.“

Ano, právě takhle mluví oni pokrytci v církvi. Zakazují, přikazují, odsuzují. Život zasazují do schémat. Oni milují tradice a konzervatismus snad více než Ježíše, který je nezkrotný lev Aslan. Oni,...oni...

Přátelé – copak mluvíme německy, že onikáme? Naším problémem jsou ONI. C. S. Lewis ve své knize Velký rozvod nebe a pekla popisuje peklo jako obrovský svět, kde za všechno můžou ONI; alespoň lidé z pekla to tak říkají: „Za to může on, to on mě zradil. Oni ale nepřišli na pomoc...“ Ony oběti pekelné také poukazují na to, jak k nim svět byl nespravedlivý, jak byly obklopeny pokrytci. Možná, že se za těmito pokrytci dívali tak moc, že sešli z cesty.

Nebo možná, že je to ten případ, kdy všichni jedou v protisměru a my naříkáme, jak to ONI dělají špatně. Tady je potřeba jen Boží milosti, aby nám ukázal, že v protisměru jedeme my. Slyšel jsem o člověku, který navštívil přes 10 sborů a nikde nebyl spokojen; a tvrdil, že ty sbory byly naprosto v nepořádku. Pokud jedou všichni proti vám, je nanejvýš pravděpodobné, že vy jedete proti nim a je třeba si to s pokorou v srdci přiznat.

Nechci snižovat problémy v církvi a očišťovat ony pokrytce, ale je zahodno ukázat i druhou stranu.

Vadí nám, že ONI odsuzují kuřáky, ale přitom je odsuzujeme za pokrytectví. Vadí nám pravidla a přikázání, ale přitom jen pokrytecky přitakáme na „cool hlášku“. Nesnášíme tradice a proto si místo podání ruky tradičně ťukneme pěstí. Máme konzervatismus za staromódní, a proto trávíme večery po hospodách, protože „doma to není ono.“

Nesnášíme životní schématismus, přesto si cool hlášky Davida Nováka a Marka Driscolla, ukládáme do složky „Oblíbené“, ale ne do našeho srdce. Strach ze samoty zakrýváme tím, že „sloužíme jiným lidem“, protože nás „potřebují“. A místo pokání, říkáme, že „hledáme Boha“, protože pokání je příliš schématické. Potřebujeme si dokázat, že Bůh není proti piercingu, tetování a různým věcem a tak to sdělujeme s potěšením ostatním přátelům a zjišťujeme, že ostatní toto nikdy neodsuzovali. Problém je jen v naší hlavě. Není toto dokázování si sama sobě určitým schématismem?

Lhát lidem je slabost. Lhát sám sobě, to je prostě k smíchu.

Nakonec děláme Ježíše víc cool, než doopravdy je. Když citujeme z bible, raději citujeme pasáže, kde je Bůh drsný. Nejraději máme pasáž, kdy Ježíš zpřevrací stoly v Chrámě; ale veršíky, kde se Ježíš ponižuje, máme schované v sejfu pro „pozdější potřeby“, protože ten lev by pak vypadal příliš krotce. Patrně už by pak Ježíš nebyl tak cool.

Drazí pokrytci: milovali bychom Ho, kdyby nebyl „cool“?

O Vítězi

V poslední době se setkávám s otázkami (ne)jistot spasení. S těmito otázkami jsem konfrontován jednak ve vztazích se svými přáteli, ale jsem s nimi konfrontován i sám ve svém srdci. Jak si mohu být jistý, že jsem spasen? Je to vskutku triviální otázka a určitě byste vymysleli tucet odpovědí, které by mě však neuspokojily.

Jak si mohu být tedy jistý, že jdu do nebe? Myslím, že otázka sama o sobě je položená velmi neobratně. Proč? Protože nebe není důvod, proč to děláme. Většina z nás se mylně domnívá, že křesťanství je o následování Vítěze. Není to pravda. Křesťanství je o následování Krista, který je „shodou okolností“ i Vítěz. Je důležité si tento aspekt uvědomit a zamyslet se nad tím, jestli jdeme za Kristem z lásky, nebo protože víme, že vyhraje. Otázka otevřené nebeské brány tedy není vůbec na místě. Kdybychom snad zjistili, že nás Bůh odsoudí a nepustí nás do nebe, opustili bychom ho? Kdyby Ježíš prohrál, opustili bychom ho? Jsme bojovníci věrní svému Vojevůdci, neseme s ním kříž a jdeme s ním i na smrt, nebo se jen chceme přidat k vítězné straně?

Tolik k osobnímu přístupu k otázce. Nicméně, odpověď je přesto důležitá. Jsme jen lidé a potřebujeme mít tu jistotu, nebo alespoň naději, že náš vojevůdce vyhraje (a hlavně, že nás vezme s sebou). Zde přichází ona chvíle nejistoty: vím, že nejsem dost dobrý a selhávám. Jak tedy mohu být zachráněn?

Pokud se někdo domnívá, že ho snad Bůh k sobě nevezme, protože ho špatně následuje, co na to říct? Snad jen, že je to zklamání. A to skutečně – je zklamání, že jsme dostali od Boha rozum a přesto ďáblovi tento kec sežereme i s navijákem.

Ježíš přece řekl, že kdokoli přijme jeho oběť a uvěří v ni (a také ve smysl, který to pro nás má), bude zachráněn. A to je slib. Bůh je přece dobrý a ze své spravedlivé podstaty slib nemůže zrušit. Můžeme si být tedy jisti (nebo raději mít víru) spasením, protože Pán to slíbil. Kdybych to řekl hloupě: Vytvořením této omilostňující spravedlnosti nám Bůh slibuje účast na jeho království, a pokud jeho slib přijmeme, nemůže nám jej odejmout, ani kdyby chtěl.

Samozřejmě, že se mnozí ozvou, že nemůžeme s takovou arogancí tvrdit, jak nás bude Bůh posuzovat, až přijde čas. Kdybychom se o to ale ani nesměli pokoušet, tak můžeme rovnou nechat bible zavřené a jít se zahrabat.

Trochu to s tím „Bohem“ přeháníme

V poslední době jsem i u sebe všiml problému s rozhodováním. Táhne se to se mnou už docela dlouho a trápí mě to. Nemohu říci, že jsem v tomto ohledu už za vodou, ale myslím, že jsem dnes přišel na něco závratného.

Až příliš moc se Boha doptáváme na Jeho vůli. V tomto ohledu je Boha potřeba úplně vynechat! Nechápejte mě špatně, prosím: Bůh je nutný k rozhodování, ale tím, že na něm takto pohodlně „požadujeme“ Jeho vůli na Něj vlastně úplně sprostě shazujeme odpovědnost za naše rozhodnutí! Přitom i já sám na sobě si uvědomuji, že to nedělám z víry, ale ze své sobecké pohodlnosti a to je špatně.

Mám dilema a ptám se Boha: „Co chceš, abych udělal?“ a on mi odpovídá: „A co chceš ty?“ Tak moc se ptám Boha na Jeho vůli, skoro jako bych se vyhýbal tomu, se rozhodnout. Ve filmu Vzepřít se Obrům je záložní trenér postaven před nelehkou úlohu: Hlavní trenér je slabý a mužstvo nezvládá a sportovní rada na záložního trenéra tlačí, aby prosadil při volení svoji autoritu a hlavního trenéra tak sesadil (později zjistíme, že Bůh pomůže hlavnímu trenérovi, ale o tom zatím nikdo neví). Co udělá hlavní trenér? Prosí svého zástupce, aby ho nezradil? Drží se zpátky, aby si u něj něco nepokazil? NE! Přijde za ním a řekne mu: „Rozhodni se! Váháním nikomu nepomůžeš.“

Stejné je to i se mnou. Skutečně se dotazuji na Boží vůli, nebo se zdráhám rozhodnout, protože se bojím následků? Díky, Bože, že se mnou tolik riskuješ, jako ten hlavní kouč! Myslím, že do určité míry je špatné rozhodnutí lepší volba než žádné rozhodnutí. Všiml jsem i toho během svého studia.

Chci studovat? Nechci? ... ptám se Boha na Jeho vůli a nic neslyším. Blbý? Ne. To, že nám Bůh nedává znát svoji vůli má obrovskou výhodu: Máme obrovskou svobodu v rozhodování (jedná-li se obecně o dobré věci). Nevíš, na jakou školu jít studovat? A Bůh nic neříká? Super, v tom případě se můžeš rozhodnout jak chceš sám – ale pozor! Musíš nést následky. Ale uznej, je lepší vystudovat špatnou školu, než ani nezačít studovat.

Jako další problém vidím i to, že Boží vůle věci ani moc nepřispívá. Tolik se na ni ptám, ale když mi ji Bůh dá, tak se mi najednou nechce. Toho jsem si všiml, při zkouškovém letos v červnu. Na zkoušku jsem šel z technických důvodů naprosto nepřipraven, už jsem měl práci, takže jsem se zase tolik nebál vyhození ze školy. Řekl jsem Bohu: „Budiž Tvá vůle, vyhodí-li mě, znamená to, že mě tu nechceš. Jestli tu zkoušku dám, vím, že je to Tvá vůle, abych zde zůstal a studoval.“ Přišel jsem tam s dalšími dvěma kluky, kteří byli mnohem víc naučení než já. Ti dva pohořeli a já prošel. Bůh mi tak dal najevo, že mě tam chce.

Tím to ale pro mě skončilo. Až do té doby, než jsem si uvědomil, že Boží vůli to nikdy nesmí končit! Jde o rozhodnutí – chceme to taky? A jestli ne, tak je lepší i to špatné rozhodnutí udělat, protože váháním nikomu nepomůžeme. Buď chci studovat a udělám pro to maximum, nebo nechci, ale v tom případě si budu hledat živobytí někde jinde.

Prosím, aplikujte si toto podobenství o studiu na VŠ na vaše ostatní problémy v rodinách, vztazích, manželstvích a podobně. Vždy je potřeba rozhodnutí a jít si za ním.

K tomu se váže poslední věc a to jsou priority. Jestliže se pro něco rozhodnu jakožto pro vážnou věc, je třeba z toho udělat určitě váženou prioritu. Po takovém rozhodnutí je nejlepší si udělat seznam priorit. A samozřejmě jej dodržet. Hotovo? Tak jak to probíhá? Ráno vstaneš a jdeš do koupelny. Umyješ se. V pořádku – hygiena je důležitá. Co dál? Ranní ztišení, pak oběd, pak se učíme, k večeru věnovat čas přítelkyni, večer ztišení a jít spát. Trochu jsem zanedbal to učení, pro které jsem se tak silně rozhodl. Zeptám se sám sebe – kolikrát jsem byl za den na facebooku? Proč je to tak důležité? Protože není na mém seznamu priorit! Není tam, tak ustupuje do pozadí – věnuju se prioritně věcem, které JSOU na tomto listu.

Víte co? Můžete chodit na facebook. Můžete tam být dvě hodiny denně. Můžete tam být i pět hodin denně. Můžete tam být klidně od rána až do noci a promrhat váš čas. Opravdu. Můžete a skutečně to není hřích. Ale jedině, pokud je to na vašem seznamu priorit.

Pochop mě správně, je potřeba moudrosti k rozhodnutí a uspořádání si priorit. Ale odstavec výše je tu kvůli Ježíšovým slovům: Ať je tvé ANO ano a NE ne. Sestavte si svůj žebříček hodnot, ale nelžete si. Pak ho dodržte.

Poslední věc: určitě selžete. Potřebujete Boha, aby vás tím provedl. Protože je to jeho dokonalý plán a vychovává nás k tomu se rozhodovat, tak právě i proto bude stát za námi. Ale jsme jen lidi a selžeme. Měl jsem problémy s hříchem a díky Bohu jsem se s tím dokázal vypořádat. Po čase jsem válčil s jinými problémy a i s těmi mi Bůh pomohl. Po čase ale přišla rána, když se na mě vynořil ten starý hřích, já mu podlehl – všechno se sesypalo jako domeček z karet. A je to fouknutím takhle pryč. Prostě pryč. A může se začít znovu. A myslím, že toho se u každé mé snahy bojím nejvíc. Že si to v budoucnu jednou zkazím a všechno budu muset dělat od začátku.

Přesně tak to ale u Boha funguje, řekl: Hle, činím všechno nové! Bojíte se, že když se teď máte hezky, že jste Bohu věrní a bojujete dobrý boj, tak, bojíte se, že selžete a všechno to ztratíte? Povzbudím vás – skutečně to ztratíte. Selžete, padnete a o všechno přijdete. Ale věrný je Bůh, který vám nepostaví stejný dům, který jste si sami zbořili – postaví mnohem větší a honosnější. A proto se budu snažit i přestože mě děsí to, že budu padat a nebude se dařit. Bůh je v tom se mnou.

Nebojte se!

Ony to mají!

Tak jsem se po čase zase pustil do přemýšlení a nad jezením „ďábelského salátu“ mě napadlo, proč my se vlastně bojíme mluvit s nevěřícími? A tím mluvit nemyslím ani tak mluvit, jako spíš s nimi bojovat o svoji víru – říct jim věci natvrdo.

Už dopředu musím říct, že jsem na odpověď nepřišel. Příčinu skutečně neznám. Ale všiml jsem si na dětech, že ty tento strach nemají! Na besídce se učí odpovídat na každou otázku obratem „Pán Ježíš“. My samozřejmě už víme, že takto se nedá odpovídat na všechno.

Dá.

Děcka na to přišly, ony to mají! Kdysi jsem skoro viděl jeden americký film (tím skoro myslím to, že jsem si jen přečetl o čem je) a základní motiv byl ten, že děti se rodí vševědoucí a znají všechny zákony vesmíru. My samozřejmě víme, že je to blbost. Ale jen do té doby, než nám dojde, že je to pravda. Nemyslím tím tu absurditu vševědoucnosti, ale automatickou znalost Božího zákona, se kterou se rodíme, než zakousneme onoho hadího ovoce a staneme se zmatenými. Vysvětlím...

Můj známý má dceru, a když byla ještě malinká, byli spolu u rybníka. Tento její tatínek se s ní šel projít a potkali slečnu velmi vnadných vzhledů oblečenou jen do plavek. Tatínek se za ní a otočil a hned dostal od dcerušky vynadáno „Tati! Máš přece maminku!“ Tady vidíme, jak přísné děti jsou – a nemylme se, není to přísnou výchovou a vštěpeným Božím zákonem.

Všichni se rodíme takto „bystrozrací“, avšak později si každý z nás kousne do onoho jablka, které nás jednou pro vždy zaslepí a my už pak nezvládneme jít život bez Boží hole, pomocné berličky ale zároveň výchovného biče. Na besídce se učí děti odpovídat na každou otázku obratem „Pán Ježíš“. My samozřejmě už víme, že takto se nedá odpovídat na všechno.

Dá. Samozřejmě nelze takto odpovědět na složité teologické otázky, ale copak nám nevěřící pokládají složité teologické otázky? „Proč věříš?“ „Vyrůstal jsem ve věřící rodině...“ ŠPATNĚ. Ježíš! Ten za to může. Rodino, buďme v těch rozhovorech i trochu „slepí“, jako jsou ty děti.

Amen, pravím vám, kdo nepřijme království Boží jako dítě, jistě do něho nevejde. (L 18:17)

Nevzdávej se! či O víře

Častokrát se mně samotnému stane, že jdu do určité věci s obrovskou energií a nadšením, odhodlaný - ale dříve, či ještě dříve než dříve, jsem stažen zpět něčím, co mi říká, že je to zbytečná námaha, že na to nemám a podobně. Vtip - a patrně špatný - je v tom, že to vzdáváme dříve, než vůbec můžeme dostat objektivní fakta o celé situaci (a z toho případně usoudit, zda má či nemá cenu pokračovat).

Apoštol Pavel to měl v hlavě docela v pořádku, narozdíl od například mě, takže se můžeme podívat na jeho život, jakoby příkladem. Skutky 14 vypráví o tom, jak Pavel kázal v Lystře a mocí Ježíše Krista uzdravil ochrnutého (Sk 14:10). Dav se později rozlítil (důvody proč, by zbytečně odtáhly naši pozornost od tématu) a začal Pavla kamenovat. Kamenovali ho tak tvrdě, že si už mysleli, že je Pavel mrtvý (Sk 14:19).

Něco podobného se stává i nám, že? Něco započneme s dobrými úmysly, zdravou vírou a celkovým entusiasmem, ze začátku se nám třeba i daří, ale v zápětí přichází nezdar a „kamenování“. Jak se zachováme? Považujeme se za poražené a „ukamenované k smrti“ a vzdáváme to?

Učedníci ukamenovaného Pavla vyvlekli za město, kde se Pavel probral a vrátil se zpět do města, kde ho před tím kamenovali (Sk 14:20). Považoval se Pavel za poraženého, „ukamenovaného“? V žádném případě! Pavel se NEVZDAL, zvedl se a šel zpátky – postavit se tomu čelem. A hned druhý den pokračoval v původním plánu – pokračoval v šíření evangelia (Sk 14:21).

Chci vás takto povzbudit k tomu, abychom se nevzdávali předčasně. Myslíme si, že už je boj prohraný, ale zdaleka to tak nemusí být. Můžou nás kamenovat k smrti, nebo i „kamenovat k smrti“, ale Bůh je věrný a nenechá nás pokoušet nad naše možnosti (1 K 10:13). Kriste Pane, vždyť ty umíš i křísit mrtvé! Věřme a nebojme se setrvat v našem boji. Amen.

Povzbuzení v dobách neklidných

Není to zcela tak dávno, co jsem byl postaven před otázku „život nebo Bůh“. Nebylo to zase až tak radikální, jak to zní, nicméně mnohokrát k nám svět promlouvá takovýmito výhružkami – většinou srkze naše nevěřící přátele, možná nevěřící přítele i přítelkyně, nebo rodiče. A nemusí jít o explicitní výhružky. Oni lidé neví, co je v sázce a tak vlastně ani neví, jaké ultimátum vám/nám ustanovili.

Ale nebojte se nedělat kompromisy. Nebojte se být pronásledováni. Je jedna hodina ranní a jsem teď nabuzen a plný zážitků, proto vím, že mé obvyklé já většinou posedává doma nebo venku a dělá kompromisů mnoho. Sám s tímto problémem bojuji a problém mé hříšnosti, nedokonalosti a vůbec toho, že o tom hodně mluvím, ale málo konám, to mě provází životem a ničí.

Uvědomil jsem si ale krásnou věc – my máme CENU. Bůh nás nenechá vydražit, protože on za nás zaplatil tu nejvyšší cenu a ještě do teď nikdo nepřihodil víc. Ve chvílích jako jsou tyto, kdy mám pocit, že si svět myslí, že jsem Nikdo, si uvědomuji toto: Kdybych byl Nikdo, nikdo by za mne nebojoval a nikdo by nebojoval proti mně. Za mne ale bojuje samotný Bůh nebes a neustále čelím duchovním útokům toho zlého (to si přeberte na sebe). 

Kdybych neměl hodnotu (kterou mi ustanovil sám Bůh), nestálo by Satanovi za to, aby na mne útočil a Bohu bych nestál za to, aby mě chránil.

Z nějakého důvodu je ale pro mocnosti zla důležité, abychom selhali. Pokud jste někdy měli soka v lásce a byl nula („Nikdo“), tak si dobře vzpomínáte na to, že jste si s ním nedělali starosti a vůbec jste se o něj nezajímali. Pokud to byl ale někdo schopný a ohrožoval vás, tak jste museli vynaložit snahu odstranit tohoto soka z hracího pole.

Myslím, že se tady hraje vysoká hra a my máme nezastupitelnou roli. S námi každými má Bůh velký plán a zapomeňte na to, že jste to slyšeli na besídce, nebo když vás někdo evangelizoval – takhle to je a ten plán je VELKÝ. My jsme ti, skrze které Bůh proboří hranice tmy. Každý z nás má úděl – kazatel, misionář, mučedník, vedoucí chválící skupinky, nebo prostě jen důchodce na lavičce, čtoucí si bibli. Udělů je mnoho a v tomto světě vypadá každý jinak důležitě (jako by mučedník byl víc než ten, co vede chvály). V duchovním světě je však každý z nás nezastupitelný článek Božího řetězce. My jsme hrdinové, kteří pokládají život za svého Krále.

Možná se tak necítíme, nebo podle toho občas nejednáme, ale přeci je to tak – s Kristem jsme byli ukřižováni a pro svět jsme mrtví! Vezměte si to, jako povzbuzení do dob neklidných i jako moje ranní zamyšlení a zjištění toho, že máme hodnotu, která nelze vypočíst...

Amen.