Kázání o Božím odpuštění /atheist friendly/

Hodně nahlas mi rezonuje otázka „k čemu vlastně potřebujeme Boha?“ Vím, že v křesťanských kruzích je to velice školská otázka, skoro až dětská, ale myslím, že v reálné aplikaci v praktickém životě, zůstává odpověď často jen neaplikovatelnou hodnotou.

Uvedu několik rozšířených případů. Mnoho studentů zná ono zkouškové, kdy se nezmůžeme na nic jiného než shlédnout dvě řady oblíbeného seriálu denně a následný pocit viny, slova „ten čas jsem úplně promrhal“ nám jaksi brání v učení se, potřebujeme se uklidnit... a tak načneme další řadu. Úplně z jiného soudku: nedávno jsem zjistil, že když prožíváte pocit viny z toho, jak ubližujete lidem, činí vás to tak neklidným, dokonce vás to ani nenechá spát, že jediné co dokážete pro uvolnění udělat je směřovat tuto vaši sebe-nenávist na další lidi a v kolotoči pokračovat. Úplně poslední příklad, ne tolik častý, ale slyšel jsem ho z více úst: Chlapec ve věku adolescence tráví volný čas sukničkařením. Po divokých nocích se cítí prázdně a nedostatečně, protože se chová jako kretén a ten pocit viny mu nedá spát a dokáže jej umlčet jedině další sex, který mu snad na pár hodin vyčistí mozek, ale ráno začíná vše nanovo.

Tak... co mají tyhle všechny společného? Pocit viny. Jak s ním naložit, jak ho umlčet? Blížíme se k odpovědi na otázku „k čemu potřebujeme Boha?“. K odpuštění. Vše ostatní je jen náplast – na chvíli vinu utiší a umlčí, ale neléčí. A netvařme se, jako bychom to měli tak srovnané, že se z žádné viny vykroutit nepotřebujeme. Před pár lety jsem mluvil s jedním ze svých bývalých učitelů, velice hodný člověk, obětavý. Dostali jsme se na otázku odpuštění a on řekl „některé věci v životě prostě nemohou být odpuštěny, člověk s tím musí nějak žít“. A dodal, že mluví hlavně o sobě. Nevěřící. Můžeme třeba hluk viny přehlušit dobrými skutky, ale opět je to jen náplast na ránu... když do špinavé vody přilijeme vodu destilovanou, voda je pořád špinavá.

Nejsem lékař, ale mám takový pocit, že když budu mít rozbité koleno, tak náplast mě neuzdraví... možná trochu pomůže, ale to skutečné uzdravení přijde vždy „zevnitř“. A máme pocit, že uzdravení přichází samo, že tělo se nějak uzdraví, ale není tomu tak. Při otevřené ráně se nejdříve hromadí krevní destičky, které vytvoří na ráně tzv. strup (čti: náplast) jako dočasnou náhražku za chybějící část těla (např. kůži). Všimni si slova „náhražka“. Teprve potom nastává skutečná léčba, musí dojít k reprodukování tělní tkáně – to se nestane jinak, než tak, že se tělo podívá do „manuálu“ (čti: DNA), aby vidělo, z čeho má stavět. Tělo pak od DNA zjistí, co přesně a kde má dorůst, aby vše bylo opět kompletní. (odborníci prominou pojmové chyby)

Někdy jsme tak naivní a myslíme si, že přesně známe ten chybějící kousek naší duchovní tkáně a víme, čím ho nahradit, ale ve skutečnosti je to jen náhražka, laciná napodobenina. Někdy si myslíme, že čas to zahojí, ale ve skutečnosti je to znovu stejné jako s odřeným kolenem: časem bolest není tak intenzivní, ale pokaždé když se někde otřeme, tak to bolí. Zkrátka a dobře, je potřeba zvolit tu správnou léčbu.

Při takovém zranění je potřeba být stejně chytrý jako naše dobře stvořené tělo a podívat se do našeho manuálu (čti: bible). Diagnóza je jasná: „Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“ (Římanům 3:23). Takže teď víme, co nám je. Jaká je prognóza? „Mzdou hříchu je smrt“ (Římanům 6:23). Dále se v našem manuálu dočteme, že léčba probíhá zcela prostou (neplést s „jednoduchou“) desinfekcí: „jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří. Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě promíjel hříchy. Svou spravedlnost prokázal i v nynějším čase, aby bylo zjevné, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry v Ježíše.“ (Římanům 3:24-26).

Tedy nikoli náplast, ale pravidelná léčba způsobuje úplné uzdravení. Důležitá informace: jak mnozí víte, jedna jediná léčba (čti: modlitba spasení) neléčí zranění budoucí...při každém selhání je třeba přicházet za Kristem a prosit o léčení. Lék je stále stejný, s neomezenou záruční dobou: „Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky.“ (Židům 13:8). Ale je třeba jej užívat pravidelně.

Tohle je odpověď na zcela základní otázku, kterou bychom jako křesťané měli mít zmáklou; přesto, z nějakého důvodu nám někdy to odpuštění nestačí, nepřipadáme si dost dobří na odpuštění, zapomínáme na to, že je zadarmo (Římanům 3:23) a že je nezasloužené (Římanům 5:8). Jsou lidé, kteří si myslí, že Ježíš visel na kříži pro všechny lidi světa, jen ne pro ně. Někteří lidé jsou pokoušeni tomu věřit. Někdy i sám autor. Modlete se za ně.