Trochu to s tím „Bohem“ přeháníme

V poslední době jsem i u sebe všiml problému s rozhodováním. Táhne se to se mnou už docela dlouho a trápí mě to. Nemohu říci, že jsem v tomto ohledu už za vodou, ale myslím, že jsem dnes přišel na něco závratného.

Až příliš moc se Boha doptáváme na Jeho vůli. V tomto ohledu je Boha potřeba úplně vynechat! Nechápejte mě špatně, prosím: Bůh je nutný k rozhodování, ale tím, že na něm takto pohodlně „požadujeme“ Jeho vůli na Něj vlastně úplně sprostě shazujeme odpovědnost za naše rozhodnutí! Přitom i já sám na sobě si uvědomuji, že to nedělám z víry, ale ze své sobecké pohodlnosti a to je špatně.

Mám dilema a ptám se Boha: „Co chceš, abych udělal?“ a on mi odpovídá: „A co chceš ty?“ Tak moc se ptám Boha na Jeho vůli, skoro jako bych se vyhýbal tomu, se rozhodnout. Ve filmu Vzepřít se Obrům je záložní trenér postaven před nelehkou úlohu: Hlavní trenér je slabý a mužstvo nezvládá a sportovní rada na záložního trenéra tlačí, aby prosadil při volení svoji autoritu a hlavního trenéra tak sesadil (později zjistíme, že Bůh pomůže hlavnímu trenérovi, ale o tom zatím nikdo neví). Co udělá hlavní trenér? Prosí svého zástupce, aby ho nezradil? Drží se zpátky, aby si u něj něco nepokazil? NE! Přijde za ním a řekne mu: „Rozhodni se! Váháním nikomu nepomůžeš.“

Stejné je to i se mnou. Skutečně se dotazuji na Boží vůli, nebo se zdráhám rozhodnout, protože se bojím následků? Díky, Bože, že se mnou tolik riskuješ, jako ten hlavní kouč! Myslím, že do určité míry je špatné rozhodnutí lepší volba než žádné rozhodnutí. Všiml jsem i toho během svého studia.

Chci studovat? Nechci? ... ptám se Boha na Jeho vůli a nic neslyším. Blbý? Ne. To, že nám Bůh nedává znát svoji vůli má obrovskou výhodu: Máme obrovskou svobodu v rozhodování (jedná-li se obecně o dobré věci). Nevíš, na jakou školu jít studovat? A Bůh nic neříká? Super, v tom případě se můžeš rozhodnout jak chceš sám – ale pozor! Musíš nést následky. Ale uznej, je lepší vystudovat špatnou školu, než ani nezačít studovat.

Jako další problém vidím i to, že Boží vůle věci ani moc nepřispívá. Tolik se na ni ptám, ale když mi ji Bůh dá, tak se mi najednou nechce. Toho jsem si všiml, při zkouškovém letos v červnu. Na zkoušku jsem šel z technických důvodů naprosto nepřipraven, už jsem měl práci, takže jsem se zase tolik nebál vyhození ze školy. Řekl jsem Bohu: „Budiž Tvá vůle, vyhodí-li mě, znamená to, že mě tu nechceš. Jestli tu zkoušku dám, vím, že je to Tvá vůle, abych zde zůstal a studoval.“ Přišel jsem tam s dalšími dvěma kluky, kteří byli mnohem víc naučení než já. Ti dva pohořeli a já prošel. Bůh mi tak dal najevo, že mě tam chce.

Tím to ale pro mě skončilo. Až do té doby, než jsem si uvědomil, že Boží vůli to nikdy nesmí končit! Jde o rozhodnutí – chceme to taky? A jestli ne, tak je lepší i to špatné rozhodnutí udělat, protože váháním nikomu nepomůžeme. Buď chci studovat a udělám pro to maximum, nebo nechci, ale v tom případě si budu hledat živobytí někde jinde.

Prosím, aplikujte si toto podobenství o studiu na VŠ na vaše ostatní problémy v rodinách, vztazích, manželstvích a podobně. Vždy je potřeba rozhodnutí a jít si za ním.

K tomu se váže poslední věc a to jsou priority. Jestliže se pro něco rozhodnu jakožto pro vážnou věc, je třeba z toho udělat určitě váženou prioritu. Po takovém rozhodnutí je nejlepší si udělat seznam priorit. A samozřejmě jej dodržet. Hotovo? Tak jak to probíhá? Ráno vstaneš a jdeš do koupelny. Umyješ se. V pořádku – hygiena je důležitá. Co dál? Ranní ztišení, pak oběd, pak se učíme, k večeru věnovat čas přítelkyni, večer ztišení a jít spát. Trochu jsem zanedbal to učení, pro které jsem se tak silně rozhodl. Zeptám se sám sebe – kolikrát jsem byl za den na facebooku? Proč je to tak důležité? Protože není na mém seznamu priorit! Není tam, tak ustupuje do pozadí – věnuju se prioritně věcem, které JSOU na tomto listu.

Víte co? Můžete chodit na facebook. Můžete tam být dvě hodiny denně. Můžete tam být i pět hodin denně. Můžete tam být klidně od rána až do noci a promrhat váš čas. Opravdu. Můžete a skutečně to není hřích. Ale jedině, pokud je to na vašem seznamu priorit.

Pochop mě správně, je potřeba moudrosti k rozhodnutí a uspořádání si priorit. Ale odstavec výše je tu kvůli Ježíšovým slovům: Ať je tvé ANO ano a NE ne. Sestavte si svůj žebříček hodnot, ale nelžete si. Pak ho dodržte.

Poslední věc: určitě selžete. Potřebujete Boha, aby vás tím provedl. Protože je to jeho dokonalý plán a vychovává nás k tomu se rozhodovat, tak právě i proto bude stát za námi. Ale jsme jen lidi a selžeme. Měl jsem problémy s hříchem a díky Bohu jsem se s tím dokázal vypořádat. Po čase jsem válčil s jinými problémy a i s těmi mi Bůh pomohl. Po čase ale přišla rána, když se na mě vynořil ten starý hřích, já mu podlehl – všechno se sesypalo jako domeček z karet. A je to fouknutím takhle pryč. Prostě pryč. A může se začít znovu. A myslím, že toho se u každé mé snahy bojím nejvíc. Že si to v budoucnu jednou zkazím a všechno budu muset dělat od začátku.

Přesně tak to ale u Boha funguje, řekl: Hle, činím všechno nové! Bojíte se, že když se teď máte hezky, že jste Bohu věrní a bojujete dobrý boj, tak, bojíte se, že selžete a všechno to ztratíte? Povzbudím vás – skutečně to ztratíte. Selžete, padnete a o všechno přijdete. Ale věrný je Bůh, který vám nepostaví stejný dům, který jste si sami zbořili – postaví mnohem větší a honosnější. A proto se budu snažit i přestože mě děsí to, že budu padat a nebude se dařit. Bůh je v tom se mnou.

Nebojte se!

Ony to mají!

Tak jsem se po čase zase pustil do přemýšlení a nad jezením „ďábelského salátu“ mě napadlo, proč my se vlastně bojíme mluvit s nevěřícími? A tím mluvit nemyslím ani tak mluvit, jako spíš s nimi bojovat o svoji víru – říct jim věci natvrdo.

Už dopředu musím říct, že jsem na odpověď nepřišel. Příčinu skutečně neznám. Ale všiml jsem si na dětech, že ty tento strach nemají! Na besídce se učí odpovídat na každou otázku obratem „Pán Ježíš“. My samozřejmě už víme, že takto se nedá odpovídat na všechno.

Dá.

Děcka na to přišly, ony to mají! Kdysi jsem skoro viděl jeden americký film (tím skoro myslím to, že jsem si jen přečetl o čem je) a základní motiv byl ten, že děti se rodí vševědoucí a znají všechny zákony vesmíru. My samozřejmě víme, že je to blbost. Ale jen do té doby, než nám dojde, že je to pravda. Nemyslím tím tu absurditu vševědoucnosti, ale automatickou znalost Božího zákona, se kterou se rodíme, než zakousneme onoho hadího ovoce a staneme se zmatenými. Vysvětlím...

Můj známý má dceru, a když byla ještě malinká, byli spolu u rybníka. Tento její tatínek se s ní šel projít a potkali slečnu velmi vnadných vzhledů oblečenou jen do plavek. Tatínek se za ní a otočil a hned dostal od dcerušky vynadáno „Tati! Máš přece maminku!“ Tady vidíme, jak přísné děti jsou – a nemylme se, není to přísnou výchovou a vštěpeným Božím zákonem.

Všichni se rodíme takto „bystrozrací“, avšak později si každý z nás kousne do onoho jablka, které nás jednou pro vždy zaslepí a my už pak nezvládneme jít život bez Boží hole, pomocné berličky ale zároveň výchovného biče. Na besídce se učí děti odpovídat na každou otázku obratem „Pán Ježíš“. My samozřejmě už víme, že takto se nedá odpovídat na všechno.

Dá. Samozřejmě nelze takto odpovědět na složité teologické otázky, ale copak nám nevěřící pokládají složité teologické otázky? „Proč věříš?“ „Vyrůstal jsem ve věřící rodině...“ ŠPATNĚ. Ježíš! Ten za to může. Rodino, buďme v těch rozhovorech i trochu „slepí“, jako jsou ty děti.

Amen, pravím vám, kdo nepřijme království Boží jako dítě, jistě do něho nevejde. (L 18:17)

Nevzdávej se! či O víře

Častokrát se mně samotnému stane, že jdu do určité věci s obrovskou energií a nadšením, odhodlaný - ale dříve, či ještě dříve než dříve, jsem stažen zpět něčím, co mi říká, že je to zbytečná námaha, že na to nemám a podobně. Vtip - a patrně špatný - je v tom, že to vzdáváme dříve, než vůbec můžeme dostat objektivní fakta o celé situaci (a z toho případně usoudit, zda má či nemá cenu pokračovat).

Apoštol Pavel to měl v hlavě docela v pořádku, narozdíl od například mě, takže se můžeme podívat na jeho život, jakoby příkladem. Skutky 14 vypráví o tom, jak Pavel kázal v Lystře a mocí Ježíše Krista uzdravil ochrnutého (Sk 14:10). Dav se později rozlítil (důvody proč, by zbytečně odtáhly naši pozornost od tématu) a začal Pavla kamenovat. Kamenovali ho tak tvrdě, že si už mysleli, že je Pavel mrtvý (Sk 14:19).

Něco podobného se stává i nám, že? Něco započneme s dobrými úmysly, zdravou vírou a celkovým entusiasmem, ze začátku se nám třeba i daří, ale v zápětí přichází nezdar a „kamenování“. Jak se zachováme? Považujeme se za poražené a „ukamenované k smrti“ a vzdáváme to?

Učedníci ukamenovaného Pavla vyvlekli za město, kde se Pavel probral a vrátil se zpět do města, kde ho před tím kamenovali (Sk 14:20). Považoval se Pavel za poraženého, „ukamenovaného“? V žádném případě! Pavel se NEVZDAL, zvedl se a šel zpátky – postavit se tomu čelem. A hned druhý den pokračoval v původním plánu – pokračoval v šíření evangelia (Sk 14:21).

Chci vás takto povzbudit k tomu, abychom se nevzdávali předčasně. Myslíme si, že už je boj prohraný, ale zdaleka to tak nemusí být. Můžou nás kamenovat k smrti, nebo i „kamenovat k smrti“, ale Bůh je věrný a nenechá nás pokoušet nad naše možnosti (1 K 10:13). Kriste Pane, vždyť ty umíš i křísit mrtvé! Věřme a nebojme se setrvat v našem boji. Amen.

Povzbuzení v dobách neklidných

Není to zcela tak dávno, co jsem byl postaven před otázku „život nebo Bůh“. Nebylo to zase až tak radikální, jak to zní, nicméně mnohokrát k nám svět promlouvá takovýmito výhružkami – většinou srkze naše nevěřící přátele, možná nevěřící přítele i přítelkyně, nebo rodiče. A nemusí jít o explicitní výhružky. Oni lidé neví, co je v sázce a tak vlastně ani neví, jaké ultimátum vám/nám ustanovili.

Ale nebojte se nedělat kompromisy. Nebojte se být pronásledováni. Je jedna hodina ranní a jsem teď nabuzen a plný zážitků, proto vím, že mé obvyklé já většinou posedává doma nebo venku a dělá kompromisů mnoho. Sám s tímto problémem bojuji a problém mé hříšnosti, nedokonalosti a vůbec toho, že o tom hodně mluvím, ale málo konám, to mě provází životem a ničí.

Uvědomil jsem si ale krásnou věc – my máme CENU. Bůh nás nenechá vydražit, protože on za nás zaplatil tu nejvyšší cenu a ještě do teď nikdo nepřihodil víc. Ve chvílích jako jsou tyto, kdy mám pocit, že si svět myslí, že jsem Nikdo, si uvědomuji toto: Kdybych byl Nikdo, nikdo by za mne nebojoval a nikdo by nebojoval proti mně. Za mne ale bojuje samotný Bůh nebes a neustále čelím duchovním útokům toho zlého (to si přeberte na sebe). 

Kdybych neměl hodnotu (kterou mi ustanovil sám Bůh), nestálo by Satanovi za to, aby na mne útočil a Bohu bych nestál za to, aby mě chránil.

Z nějakého důvodu je ale pro mocnosti zla důležité, abychom selhali. Pokud jste někdy měli soka v lásce a byl nula („Nikdo“), tak si dobře vzpomínáte na to, že jste si s ním nedělali starosti a vůbec jste se o něj nezajímali. Pokud to byl ale někdo schopný a ohrožoval vás, tak jste museli vynaložit snahu odstranit tohoto soka z hracího pole.

Myslím, že se tady hraje vysoká hra a my máme nezastupitelnou roli. S námi každými má Bůh velký plán a zapomeňte na to, že jste to slyšeli na besídce, nebo když vás někdo evangelizoval – takhle to je a ten plán je VELKÝ. My jsme ti, skrze které Bůh proboří hranice tmy. Každý z nás má úděl – kazatel, misionář, mučedník, vedoucí chválící skupinky, nebo prostě jen důchodce na lavičce, čtoucí si bibli. Udělů je mnoho a v tomto světě vypadá každý jinak důležitě (jako by mučedník byl víc než ten, co vede chvály). V duchovním světě je však každý z nás nezastupitelný článek Božího řetězce. My jsme hrdinové, kteří pokládají život za svého Krále.

Možná se tak necítíme, nebo podle toho občas nejednáme, ale přeci je to tak – s Kristem jsme byli ukřižováni a pro svět jsme mrtví! Vezměte si to, jako povzbuzení do dob neklidných i jako moje ranní zamyšlení a zjištění toho, že máme hodnotu, která nelze vypočíst...

Amen.

Můj milý soused

Jeden muž měl hada. Byl s ním natolik sžitý, že se z něj stal jeho domácí mazlíček. Dokonce vedle něj spával v posteli. Pojednou se stalo, že had, který ležel vedle muže, zaujmul podivnou polohu – ležel naprosto rovně. Hadi i když leží, tak bývají zvlnění, ale tento ležel naprosto rovně jako laťka. Muž tedy vyhledal odborníka, zkušenějšího chovatele a říká mu: „Můj had si vedle mě lehá a je úplně rovný. Co mám dělat?“ Chovatel mu odpověděl: „Toho hada se zbav. On si tě měří, aby zjistil, jestli se do něj vejdeš.“

Podobně je to i v našich životech. Prožíváme celý náš den a na každém kroku nás následuje náš milý přítel. Dokonce i když odpočíváme, leží jen klidně vedle nás. Nezapomeňme však, že ďábel si nás takto jen „měří“! Sám se vydává za anděla světla (2 K 11:14). Mnohdy může být jen vedle nás, nemusí vůbec útočit. Může se nám skutečně naoko jevit jako dobrý přítel, který nám nabízí mnoho dobrého, pokud jej budeme následovat (L 4:7).

Nemysleme si, prosím, že ďábel má moc nás pouze uvádět k hříchu. Je skutečně mocný a pokušení je jen jednou z mnoha dovedností. Nemusí nás nutně uvádět v nějaký velmi vážný hřích. Může v nás jen pomalu zasévat semeno, posilnit naši pýchu, abychom milovali službu Bohu více než Boha. Přes tyto malé odchylky se člověk časem může například dostat do situace, kdy ho Bůh začne nudit. Hřích je závažná věc, ale myslím, že ďáblu jde o mnohem víc, než jen o to, abychom zhřešili. On nás chce dostat.

Avšak největší hloupost, které se můžeme dopustit, je domnívat se (a věřit tomu!), že had vedle nás jen leží, tak jako to dělal vždy, že je neškodný – nebo se snad dopustit toho omylu a myslet si, že vedle nás žádný had není. Co by dělal ďábel v mém životě? Vždyť jsem tak malý, nic nedokážu a neustále hřeším a padám, měl by se soustředit na někoho lepšího. Ďábel a v České republice? Ale to je omyl. Co by zde dělal, vždyť je tady tak málo křesťanů. Ďábel v naší církvi? Ale no tak, vždyť mimo těch pár nesvárů mezi bratry a sestrami, jsme „docela dobrá“ církev.

Ďábel se raduje, když nás slyší říkat „docela dobrý“, pokud termín „docela dobrý“ signalizuje určitou nedokonalost, které se lze vyhnout. Této slabosti se v tomto případě nevyhýbáme, neboť jsme se současným stavem spokojeni, protože nás bezprostředně neohrožuje = had ležící vedle nás, o kterém si myslíme, že se jen protahuje. Nebo náš život, ve kterém chybí jakási jiskra, ale nic zvlášť špatného se neděje – vlastně jsme na tom „docela dobře“.

Mojžíšova nedělní besídka aneb proč nemohou hříšníci do nebe

Ano, vskutku. Otázka „Proč nemohou hříšníci do nebe“ patří do besídky, nebo možná do besídky pro pokročilé. Je to základ evangelia, tj. každý člověk, který uvěřil v Kristovu oběť si musí dokázat odpovědět na tuto otázku.

Ve skutečnosti, Bůh na tuto otázku částečně odpovídá již Mojžíšovi na Sínaji. Mojžíš prosil Hospodina o milost a Jeho provázení. To vše dostává (Ex 33:17). Mojžíš však navíc žádá, aby mohl na Boha pohledět svýma očima – spatřit Jeho slávu (Ex 33:18). Na to mu Hospodin říká: „Člověk mne nemůže vidět na vlastní oči a přitom zůstat naživu.“ (Ex 33:20). Podle Božího slova tedy člověk nemůže spatřit Boží slávu a zůstat naživu – proč?

V jednom z novozákonních příběhů Ježíš kráčí ulicí, když náhle se jeho roucha tajně dotkne jedna žena postižená krvácením (je okamžitě uzdravena). Ježíš povídá: „Kdo se mne dotkl?“. Načež jeho učedníci mu radí, aby to příliš neřešil. Ježíš však trvá na svém: „Někdo se mne dotkl. Cítil jsem, jak ze mne vyšla moc!“ (L 8:46). To je docela vtipné. Skoro to vypadá, jako by Ježíš nedokázal kontrolovat svoji moc – stačí aby se jej, někdo dotknul a vyjde z něj. Samozřejmě, že tomu tak není, ale zdůrazňuje to mimo jiné to, že jeho moc a sláva je jeho přirozeností – takový prostě je, nedokáže nebýt ve slávě Boží (Ž 26:8).

A sláva Boží, to je něco úžasného – nic to nedokáže převýšit (Ž 89:9). Sám Ježíš vyšel z náruče Boha Otce (J 6:57, Mt 16:27) a i andělé se nacházejí ve slávě Otce (Mt 18:10b), avšak Ježíš podotýká: „Jste hříšní. Tam, kam já jdu, vy jít nemůžete.“ (J 8:21). To je takřka stejný obrat, který použil Bůh v případě Mojžíše...jak to tedy je?

Přirovnejme Boží slávu ke Slunci. Slunce je nejoslnivější objekt hvězdné oblohy. Mohli by jste sledovat jeho „slávu“ mým hvězdářským dalekohledem, ale pokud byste nepoužili filtry (ochranná skla), proud paprsků by vám vypálil oči. Co když tedy Boží sláva je tak silná, že spálí na prach sebemenší hřích? (Bůh hřích nenávidí a nestrpí jej ve své přítomnosti – Ž 5:6, Ž 45:8). Proto nemůže hříšný člověk spatřit Boží slávu. Člověk si musí obléknout něco, co takovou hřích-spalující slávu vydrží, a to je právě Kristus – a pokud to uděláme, to je teprve podívaná.

O žárlivosti, aneb story o Lábanovi

Je žárlivost špatná? Sám Hospodin je přece Bohem žárlivě milujícím (Deut 4:24, 5:9, 6:15), zároveň však přikazuje: „Nikomu nic nezáviďte!“ (Deut 5:21). Jak je to tedy s tou žárlivostí? Je možné, že Bůh neotřepaně řečeno může závidět, protože se prostě dokáže ovládat?

Podívejme se na příběh o Lábanovi. Když jsem na Lábana narazil poprvé, byl to teprve mladík (Gn 24). Musím se přiznat, že jsem ho v jistých věcech obdivoval. Vypadal opravdu jako muž – muž na svém místě. Svého hosta Izáka obsloužil, velbloudy mu nakrmil a napojil, aniž by ho kdo o to žádal. V té době to bylo samozřejmostí a povinností, nemůžu ale upřít Lábanovi jeho samostatnost a spolehlivost.

Na nějakou chvíli se pak s Lábanem loučíme a potkáme ho, až když se o ruku jeho dcery uchází Jákob (jeho synovec; Gn 29). Mě samotného až zklamal tento nový Lában. Najednou se mi jevil až jako žárlivý despota – ovšem schovávající se za přívětivou tváří. Samozřejmě jeho pocity bych mu za zlé neměl, musel se rozloučit se svojí nejmladší dcerou a to pro žádného otce není jednoduché. Nutno podoktnout, že v té době pokud otec provdal dceru, častokrát ji už nikdy nespatřil. Proto se ani nedivím, že si ji chtěl udržet – tedy alespoň ze začátku jeho jednání trochu chápu...

Lában se nejdřív zkouší zachovat čestně, Jákobovi vyměřuje lhůtu 7 let, kterou si u něj musí za Ráchel odsloužit. Ovšem poté nabízí Jákobovi svoji druhou dceru, Leu, starší. Jákob odmítá, nicméně pak přichází Lábanovo klopýtnutí, kdy tajně Leu vymění za Ráchel a Jákoba tak podvede (Gn 29:23). Poté, co toto Jákob zjišťuje, tak samozřejmě chce manželku, která mu patří. Lában místo toho, aby mu jí okamžitě dal, však vyžaduje na oplátku další sedmiletou službu. To jsem ještě nezmínil to, jak Jákoba okradl o jeho brav a skot. Jákob Ráchel natolik miluje, že souhlasí. To vše Lában udělal proto, aby si svoji dceru zachoval u sebe co nejdéle.

Ale v okamžiku, kdy lhůta vyprší a Jákob odchazí, Lábanovi dcery s ním také odcházejí se slovy: „Máme vůbec ještě v domě svého otce dědičný podíl? Cožpak pro něho nejsme cizí? Vždyť nás prodal a stříbro shrábl.“ (Gn 31:14-15). Získal tedy Lában skutečně to, co chtěl? Místo toho, aby zůstal starým Lábanem, zachoval se čestně a dal Jákobovi svoji dceru, tak si ji pokoušel podvody majetnicky přivlastnit. Nakonec dopadl hůř, než kdyby se vzdal dcery už na začátku.

Žárlivost sama o sobě nemusí být špatná – Lábanovy prvnotní obavy přece chápeme. Takto žárlí i Bůh; bojí se, že o nás přijde. Rozdíl je však v tom, že není majetnický a zanechává svobodnou vůli. A to je něco co Lában – a mnohdy i my – nedokážeme.