Možná

Když se podívám na svůj život a na některé kolem sebe, zdá se, že my všichni si nějakým způsobem linkujeme život, děláme plány. Na tom samozřejmě není  nic špatného. Je potřeba být „připravený“. Ale do jaké míry jsme ochotni naše plány považovat za „prozatímní“? Je to už otřepaná fráze, ale mnozí z nás možná Kristu nedovolí měnit svůj život. Dost možná se místo doptávání se na Boží vůli setkáváme s modlitebním formalismem a církevním pragmatismem. Děláme věci, které se nám zdají být racionálně správné a zřejmé. Hledáme věci, které jsou lidskými prostředky dosažitelné a možná, že máme trpělivost jen tam, kde to má „smysl“. Možná, že už jsme si těmi „zásadními“ zkouškami prošli a v našem věku už máme přehled, nepotřebujeme změny.

Samozřejmě vím, že předchozí odstavec byl trochu přehnaný. Tak jako v církvi nefunguje vše stoprocentně dobře, tak tam také nefunguje vše stoprocentně špatně. Proto je tam to „možná“. Samozřejmě, že jsme všichni připraveni se změnit, jakmile Kristus pokyne. Všichni si uvědomujeme, že to sami nezvládneme a všichni jsme i ve středním věku otevřeni té Boží milosti, která nám může život obrátit naruby. Aspoň tak to zaznívá v neděli z kazatelny. Ale co náš naučený životní řád? Jak ochotně se toho dokážeme vzdát? Já chápu, že sbor chce dělat misii, ale nemůže, protože problémem jsou peníze. Ale opravdu je to problém? Jak dlouho tohle děláme? Jak dlouho jsme navyklí, na určitou cestu a směr?

Před několika měsíci mě zaujal příspěvek jednoho z mých přátel. Za ranního slunce si v plné polní stoupl na okraj bazénu s poměrně studenou vodou, rozhlédl se kolem a řekl: „Kdy jste naposledy udělali něco jinak?“ Poté skočil do vody. Po usušení zjistil, že si nechal v kapse mobil, který byl nyní neopravitelně zničený.

Jsem přesvědčen, že není lží, že mnoho lidí praktikuje křesťanství, ale nepraktikuje Krista. Jsem přesvědčen, že v mnoha sborech je vyvěšeno desatero, jsem přesvědčen, že na mnoha kázáních a mládežích poskytujeme praktickou příručku na život a nesčetněkrát jsem slyšel názor, že bible je návod na život. Já miluji bibli i církev, vyznávám, že bible je slovo Boží. Ale věřím, že Syn člověka je Pánem nad církví, je Pánem nad biblí, je Pánem nad všemi plány a instrukcemi a zákony – a dokonce je i Pánem nad sobotou! Najde se v našich „křesťanských zásadách“ i skulinka pro Kristovu improvizaci? Kdy jste naposledy udělali něco jinak? Bojíte se, že si smočíte telefon? Stejně není váš.