Nevzdávej se! či O víře

Častokrát se mně samotnému stane, že jdu do určité věci s obrovskou energií a nadšením, odhodlaný - ale dříve, či ještě dříve než dříve, jsem stažen zpět něčím, co mi říká, že je to zbytečná námaha, že na to nemám a podobně. Vtip - a patrně špatný - je v tom, že to vzdáváme dříve, než vůbec můžeme dostat objektivní fakta o celé situaci (a z toho případně usoudit, zda má či nemá cenu pokračovat).

Apoštol Pavel to měl v hlavě docela v pořádku, narozdíl od například mě, takže se můžeme podívat na jeho život, jakoby příkladem. Skutky 14 vypráví o tom, jak Pavel kázal v Lystře a mocí Ježíše Krista uzdravil ochrnutého (Sk 14:10). Dav se později rozlítil (důvody proč, by zbytečně odtáhly naši pozornost od tématu) a začal Pavla kamenovat. Kamenovali ho tak tvrdě, že si už mysleli, že je Pavel mrtvý (Sk 14:19).

Něco podobného se stává i nám, že? Něco započneme s dobrými úmysly, zdravou vírou a celkovým entusiasmem, ze začátku se nám třeba i daří, ale v zápětí přichází nezdar a „kamenování“. Jak se zachováme? Považujeme se za poražené a „ukamenované k smrti“ a vzdáváme to?

Učedníci ukamenovaného Pavla vyvlekli za město, kde se Pavel probral a vrátil se zpět do města, kde ho před tím kamenovali (Sk 14:20). Považoval se Pavel za poraženého, „ukamenovaného“? V žádném případě! Pavel se NEVZDAL, zvedl se a šel zpátky – postavit se tomu čelem. A hned druhý den pokračoval v původním plánu – pokračoval v šíření evangelia (Sk 14:21).

Chci vás takto povzbudit k tomu, abychom se nevzdávali předčasně. Myslíme si, že už je boj prohraný, ale zdaleka to tak nemusí být. Můžou nás kamenovat k smrti, nebo i „kamenovat k smrti“, ale Bůh je věrný a nenechá nás pokoušet nad naše možnosti (1 K 10:13). Kriste Pane, vždyť ty umíš i křísit mrtvé! Věřme a nebojme se setrvat v našem boji. Amen.

Povzbuzení v dobách neklidných

Není to zcela tak dávno, co jsem byl postaven před otázku „život nebo Bůh“. Nebylo to zase až tak radikální, jak to zní, nicméně mnohokrát k nám svět promlouvá takovýmito výhružkami – většinou srkze naše nevěřící přátele, možná nevěřící přítele i přítelkyně, nebo rodiče. A nemusí jít o explicitní výhružky. Oni lidé neví, co je v sázce a tak vlastně ani neví, jaké ultimátum vám/nám ustanovili.

Ale nebojte se nedělat kompromisy. Nebojte se být pronásledováni. Je jedna hodina ranní a jsem teď nabuzen a plný zážitků, proto vím, že mé obvyklé já většinou posedává doma nebo venku a dělá kompromisů mnoho. Sám s tímto problémem bojuji a problém mé hříšnosti, nedokonalosti a vůbec toho, že o tom hodně mluvím, ale málo konám, to mě provází životem a ničí.

Uvědomil jsem si ale krásnou věc – my máme CENU. Bůh nás nenechá vydražit, protože on za nás zaplatil tu nejvyšší cenu a ještě do teď nikdo nepřihodil víc. Ve chvílích jako jsou tyto, kdy mám pocit, že si svět myslí, že jsem Nikdo, si uvědomuji toto: Kdybych byl Nikdo, nikdo by za mne nebojoval a nikdo by nebojoval proti mně. Za mne ale bojuje samotný Bůh nebes a neustále čelím duchovním útokům toho zlého (to si přeberte na sebe). 

Kdybych neměl hodnotu (kterou mi ustanovil sám Bůh), nestálo by Satanovi za to, aby na mne útočil a Bohu bych nestál za to, aby mě chránil.

Z nějakého důvodu je ale pro mocnosti zla důležité, abychom selhali. Pokud jste někdy měli soka v lásce a byl nula („Nikdo“), tak si dobře vzpomínáte na to, že jste si s ním nedělali starosti a vůbec jste se o něj nezajímali. Pokud to byl ale někdo schopný a ohrožoval vás, tak jste museli vynaložit snahu odstranit tohoto soka z hracího pole.

Myslím, že se tady hraje vysoká hra a my máme nezastupitelnou roli. S námi každými má Bůh velký plán a zapomeňte na to, že jste to slyšeli na besídce, nebo když vás někdo evangelizoval – takhle to je a ten plán je VELKÝ. My jsme ti, skrze které Bůh proboří hranice tmy. Každý z nás má úděl – kazatel, misionář, mučedník, vedoucí chválící skupinky, nebo prostě jen důchodce na lavičce, čtoucí si bibli. Udělů je mnoho a v tomto světě vypadá každý jinak důležitě (jako by mučedník byl víc než ten, co vede chvály). V duchovním světě je však každý z nás nezastupitelný článek Božího řetězce. My jsme hrdinové, kteří pokládají život za svého Krále.

Možná se tak necítíme, nebo podle toho občas nejednáme, ale přeci je to tak – s Kristem jsme byli ukřižováni a pro svět jsme mrtví! Vezměte si to, jako povzbuzení do dob neklidných i jako moje ranní zamyšlení a zjištění toho, že máme hodnotu, která nelze vypočíst...

Amen.

Můj milý soused

Jeden muž měl hada. Byl s ním natolik sžitý, že se z něj stal jeho domácí mazlíček. Dokonce vedle něj spával v posteli. Pojednou se stalo, že had, který ležel vedle muže, zaujmul podivnou polohu – ležel naprosto rovně. Hadi i když leží, tak bývají zvlnění, ale tento ležel naprosto rovně jako laťka. Muž tedy vyhledal odborníka, zkušenějšího chovatele a říká mu: „Můj had si vedle mě lehá a je úplně rovný. Co mám dělat?“ Chovatel mu odpověděl: „Toho hada se zbav. On si tě měří, aby zjistil, jestli se do něj vejdeš.“

Podobně je to i v našich životech. Prožíváme celý náš den a na každém kroku nás následuje náš milý přítel. Dokonce i když odpočíváme, leží jen klidně vedle nás. Nezapomeňme však, že ďábel si nás takto jen „měří“! Sám se vydává za anděla světla (2 K 11:14). Mnohdy může být jen vedle nás, nemusí vůbec útočit. Může se nám skutečně naoko jevit jako dobrý přítel, který nám nabízí mnoho dobrého, pokud jej budeme následovat (L 4:7).

Nemysleme si, prosím, že ďábel má moc nás pouze uvádět k hříchu. Je skutečně mocný a pokušení je jen jednou z mnoha dovedností. Nemusí nás nutně uvádět v nějaký velmi vážný hřích. Může v nás jen pomalu zasévat semeno, posilnit naši pýchu, abychom milovali službu Bohu více než Boha. Přes tyto malé odchylky se člověk časem může například dostat do situace, kdy ho Bůh začne nudit. Hřích je závažná věc, ale myslím, že ďáblu jde o mnohem víc, než jen o to, abychom zhřešili. On nás chce dostat.

Avšak největší hloupost, které se můžeme dopustit, je domnívat se (a věřit tomu!), že had vedle nás jen leží, tak jako to dělal vždy, že je neškodný – nebo se snad dopustit toho omylu a myslet si, že vedle nás žádný had není. Co by dělal ďábel v mém životě? Vždyť jsem tak malý, nic nedokážu a neustále hřeším a padám, měl by se soustředit na někoho lepšího. Ďábel a v České republice? Ale to je omyl. Co by zde dělal, vždyť je tady tak málo křesťanů. Ďábel v naší církvi? Ale no tak, vždyť mimo těch pár nesvárů mezi bratry a sestrami, jsme „docela dobrá“ církev.

Ďábel se raduje, když nás slyší říkat „docela dobrý“, pokud termín „docela dobrý“ signalizuje určitou nedokonalost, které se lze vyhnout. Této slabosti se v tomto případě nevyhýbáme, neboť jsme se současným stavem spokojeni, protože nás bezprostředně neohrožuje = had ležící vedle nás, o kterém si myslíme, že se jen protahuje. Nebo náš život, ve kterém chybí jakási jiskra, ale nic zvlášť špatného se neděje – vlastně jsme na tom „docela dobře“.

Mojžíšova nedělní besídka aneb proč nemohou hříšníci do nebe

Ano, vskutku. Otázka „Proč nemohou hříšníci do nebe“ patří do besídky, nebo možná do besídky pro pokročilé. Je to základ evangelia, tj. každý člověk, který uvěřil v Kristovu oběť si musí dokázat odpovědět na tuto otázku.

Ve skutečnosti, Bůh na tuto otázku částečně odpovídá již Mojžíšovi na Sínaji. Mojžíš prosil Hospodina o milost a Jeho provázení. To vše dostává (Ex 33:17). Mojžíš však navíc žádá, aby mohl na Boha pohledět svýma očima – spatřit Jeho slávu (Ex 33:18). Na to mu Hospodin říká: „Člověk mne nemůže vidět na vlastní oči a přitom zůstat naživu.“ (Ex 33:20). Podle Božího slova tedy člověk nemůže spatřit Boží slávu a zůstat naživu – proč?

V jednom z novozákonních příběhů Ježíš kráčí ulicí, když náhle se jeho roucha tajně dotkne jedna žena postižená krvácením (je okamžitě uzdravena). Ježíš povídá: „Kdo se mne dotkl?“. Načež jeho učedníci mu radí, aby to příliš neřešil. Ježíš však trvá na svém: „Někdo se mne dotkl. Cítil jsem, jak ze mne vyšla moc!“ (L 8:46). To je docela vtipné. Skoro to vypadá, jako by Ježíš nedokázal kontrolovat svoji moc – stačí aby se jej, někdo dotknul a vyjde z něj. Samozřejmě, že tomu tak není, ale zdůrazňuje to mimo jiné to, že jeho moc a sláva je jeho přirozeností – takový prostě je, nedokáže nebýt ve slávě Boží (Ž 26:8).

A sláva Boží, to je něco úžasného – nic to nedokáže převýšit (Ž 89:9). Sám Ježíš vyšel z náruče Boha Otce (J 6:57, Mt 16:27) a i andělé se nacházejí ve slávě Otce (Mt 18:10b), avšak Ježíš podotýká: „Jste hříšní. Tam, kam já jdu, vy jít nemůžete.“ (J 8:21). To je takřka stejný obrat, který použil Bůh v případě Mojžíše...jak to tedy je?

Přirovnejme Boží slávu ke Slunci. Slunce je nejoslnivější objekt hvězdné oblohy. Mohli by jste sledovat jeho „slávu“ mým hvězdářským dalekohledem, ale pokud byste nepoužili filtry (ochranná skla), proud paprsků by vám vypálil oči. Co když tedy Boží sláva je tak silná, že spálí na prach sebemenší hřích? (Bůh hřích nenávidí a nestrpí jej ve své přítomnosti – Ž 5:6, Ž 45:8). Proto nemůže hříšný člověk spatřit Boží slávu. Člověk si musí obléknout něco, co takovou hřích-spalující slávu vydrží, a to je právě Kristus – a pokud to uděláme, to je teprve podívaná.

O žárlivosti, aneb story o Lábanovi

Je žárlivost špatná? Sám Hospodin je přece Bohem žárlivě milujícím (Deut 4:24, 5:9, 6:15), zároveň však přikazuje: „Nikomu nic nezáviďte!“ (Deut 5:21). Jak je to tedy s tou žárlivostí? Je možné, že Bůh neotřepaně řečeno může závidět, protože se prostě dokáže ovládat?

Podívejme se na příběh o Lábanovi. Když jsem na Lábana narazil poprvé, byl to teprve mladík (Gn 24). Musím se přiznat, že jsem ho v jistých věcech obdivoval. Vypadal opravdu jako muž – muž na svém místě. Svého hosta Izáka obsloužil, velbloudy mu nakrmil a napojil, aniž by ho kdo o to žádal. V té době to bylo samozřejmostí a povinností, nemůžu ale upřít Lábanovi jeho samostatnost a spolehlivost.

Na nějakou chvíli se pak s Lábanem loučíme a potkáme ho, až když se o ruku jeho dcery uchází Jákob (jeho synovec; Gn 29). Mě samotného až zklamal tento nový Lában. Najednou se mi jevil až jako žárlivý despota – ovšem schovávající se za přívětivou tváří. Samozřejmě jeho pocity bych mu za zlé neměl, musel se rozloučit se svojí nejmladší dcerou a to pro žádného otce není jednoduché. Nutno podoktnout, že v té době pokud otec provdal dceru, častokrát ji už nikdy nespatřil. Proto se ani nedivím, že si ji chtěl udržet – tedy alespoň ze začátku jeho jednání trochu chápu...

Lában se nejdřív zkouší zachovat čestně, Jákobovi vyměřuje lhůtu 7 let, kterou si u něj musí za Ráchel odsloužit. Ovšem poté nabízí Jákobovi svoji druhou dceru, Leu, starší. Jákob odmítá, nicméně pak přichází Lábanovo klopýtnutí, kdy tajně Leu vymění za Ráchel a Jákoba tak podvede (Gn 29:23). Poté, co toto Jákob zjišťuje, tak samozřejmě chce manželku, která mu patří. Lában místo toho, aby mu jí okamžitě dal, však vyžaduje na oplátku další sedmiletou službu. To jsem ještě nezmínil to, jak Jákoba okradl o jeho brav a skot. Jákob Ráchel natolik miluje, že souhlasí. To vše Lában udělal proto, aby si svoji dceru zachoval u sebe co nejdéle.

Ale v okamžiku, kdy lhůta vyprší a Jákob odchazí, Lábanovi dcery s ním také odcházejí se slovy: „Máme vůbec ještě v domě svého otce dědičný podíl? Cožpak pro něho nejsme cizí? Vždyť nás prodal a stříbro shrábl.“ (Gn 31:14-15). Získal tedy Lában skutečně to, co chtěl? Místo toho, aby zůstal starým Lábanem, zachoval se čestně a dal Jákobovi svoji dceru, tak si ji pokoušel podvody majetnicky přivlastnit. Nakonec dopadl hůř, než kdyby se vzdal dcery už na začátku.

Žárlivost sama o sobě nemusí být špatná – Lábanovy prvnotní obavy přece chápeme. Takto žárlí i Bůh; bojí se, že o nás přijde. Rozdíl je však v tom, že není majetnický a zanechává svobodnou vůli. A to je něco co Lában – a mnohdy i my – nedokážeme.

„Křesťánek“

Na světě existují lidé, kteří berou, ale nedávají. Setkáváme se s nimi prakticky všude. Jedná se o lidi, kteří určitým způsobem využívají své zvýhodnění na úkor ostatních, zneužívají svých blízkých proto, aby dosáhli svých cílů, nebo jednoduše nepřiloží ruce k dílu a raději sedí v koutě a čekají, až bude práce hotová, aby mohli využívat (nebo snad zneužívat) produktů. Jakým slovem takové lidi nazvat?

Můj taťka byl vždy přeborník v tom, že když šlo do tuhého, mluvil málo, ale dokázal několika slovy vyjádřit svoji nechuť a pocity. Jedním z případů byl i jeho bratr, který zapadal do výše uvedené „definice“. Můj otec se tehdy rozčílil, nýbrž s ledovým klidem podotkl na účet svého bratra: „On je to takovej křesťánek.“

Slovo křesťánek použil proto, že v něm ještě dýmalo rozhořčení a předsudky nad křesťanstvím a některé křesťany si představoval jako lidi, kteří berou, ale nedávají. Nebudeme se teď zabývat tím, zda bylo správné nazvat svého bratra těmito slovy, nebo zda mohl nad námi takto zlomit hůl – pro nás je důležité ono slovo „křesťánek.“

Jsem možná i rád, že nám tím vznikl tento krásný idiom, protože nutno podotknout, že takových „křesťánků“ je spousta a to, bohužel, i mezi námi, Kristovými služebníky. Není nám sice příjemné, když nad námi lidé takovéto soudy vynáší, ale zamysleme se: Nemají pravdu? Copak nikdo z nás nikdy nebral, aniž by dával?

Nejedná se jen o to, zda oplácíme lásku láskou, nebo o to, zda ji projevíme sami od sebe. Zde se počítá s naší účastí na všem, co pro nás Bůh připravil. S naší úlohou v jeho plánu. Jeden můj kamarád mi jednou řekl: „Když Ježíš odešel k Otci, přikázal svým učedníkům, aby jeho slovo šířily dál. Takové záměry má i s námi. Lidé se nedozvědí o Bohu, když jim to nikdo neřekne. Nemůžeme jen tak sedět a čekat, že se něco stane. Bůh počítá s námi, nemá plán B.“

I já jakožto křesťan jsem se choval jako křesťánek. Nejednou se stalo, že doma byla nějaká stavební práce a já prostě seděl ve svém křesle a užíval si pohodlí. Nesmírně se teď za to stydím, ale když se nad tím zamýšlím, tak takto se „práci“ vyhýbá mnoho z nás. Nejde jen o evangelium, ale o jakoukoli službu Bohu, kterou se prostě někdy jen zdráháme dělat, protože nám to prostě přijde blbý, nebo se nám nechce.

Jiný kamarád, po tom, co uslyšel tento idiom, řekl: „Já si představuji křesťánka jako člověka, který žije tou svojí nedělí v kostele a nic jiného ho nezajímá.“

Toto všechno jsou příklady chování, které bychom mohli shrnout pod pojem „křesťánek“. Vyzývám k zamyšlení: Jsme v něčem takoví? Chceme to změnit? Poneseme Kristův kříž a budeme hledat své nedostatky?

„Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“

Římanům 12:1-2

Dvě košile

"Kdo má dvě košile, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádnou," odpověděl jim [Jan Křtitel], "a kdo má jídlo, ať udělá totéž."

Lukáš 3:11

Již od doby, kdy jsem se obrátil a začal se o bibli zajímat, jsem tento verš chápal jako jakési přikázání dělit se. Myslím, že kdybyste dali bibli do rukou nevěřícímu, i on by to tak pochopil. Nedávné události mě ale donutily nad tímto veršem přemýšlet do hloubky.

Můj dobrý křesťan-kamarád velmi často prožíval hluboké duchovní krize. Vždy mu trvalo velmi dlouho, než se z nich vyhrabal. V každé této krizi jsem od něj slýchával slova: „Nevím a nedokážu se z toho vyhrabat, ale chtěl bych se obětovat lidem…dát jim vše co mám, pomáhat jim.“

Pokud se znovu podíváme na verš Lukáš 3:11 a zamyslíme se nad ním: Kdo má dvě košile – kdo má nadbytek – ať dá, to co mu přebývá tomu, kdo nemá nic. Nestojí tam „Kdo nemá nic, ať to rozdá“. Bůh sám po nás chce, abychom byli štědří, projevovali ostatním bližním svoji lásku – ale to vše, pokud máme nadbytek. Nemůžeme přece nutit bezdomovce, aby dal někomu svůj jediný kabát, což bývá mnohdy vše, co vlastní. Stejně tak, jako křesťani, kteří mají živý vztah s Bohem, je ušlechtilé, že se modlíme za druhé lidi – ale sami za sebe se modlit také potřebujeme.  Musíme mít nejprve pevný základ v Kristu, teprve potom můžeme pomáhat se stavbou jinde. Jak máme někomu pomoct, když si ani nedokážeme vyřešit vlastní problémy?

Na první pohled tohle povzbuzení působí trochu sobecky: „Starej se hlavně o sebe, pak až o ostatní“, ale myslím si, že to není sobecké, pouze praktické. I staré přísloví praví „Abys měl rád ostatní lidi, musíš začít mít rád sám sebe.“ Stejně je to s ostatními věcmi. Je hezké, že někomu dáváme almužnu, ale nemůžeme rozdávat peníze a sami se zadlužovat.

Takže, kdo je oblečen, ať rozdá košile, které mu zbývají, kdo je nasycen, ať rozdá jídlo, které mu zbylo.