"Kdo má dvě košile, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádnou," odpověděl jim [Jan Křtitel], "a kdo má jídlo, ať udělá totéž."
Lukáš 3:11
Již od doby, kdy jsem se obrátil a začal se o bibli zajímat, jsem tento verš chápal jako jakési přikázání dělit se. Myslím, že kdybyste dali bibli do rukou nevěřícímu, i on by to tak pochopil. Nedávné události mě ale donutily nad tímto veršem přemýšlet do hloubky.
Můj dobrý křesťan-kamarád velmi často prožíval hluboké duchovní krize. Vždy mu trvalo velmi dlouho, než se z nich vyhrabal. V každé této krizi jsem od něj slýchával slova: „Nevím a nedokážu se z toho vyhrabat, ale chtěl bych se obětovat lidem…dát jim vše co mám, pomáhat jim.“
Pokud se znovu podíváme na verš Lukáš 3:11 a zamyslíme se nad ním: Kdo má dvě košile – kdo má nadbytek – ať dá, to co mu přebývá tomu, kdo nemá nic. Nestojí tam „Kdo nemá nic, ať to rozdá“. Bůh sám po nás chce, abychom byli štědří, projevovali ostatním bližním svoji lásku – ale to vše, pokud máme nadbytek. Nemůžeme přece nutit bezdomovce, aby dal někomu svůj jediný kabát, což bývá mnohdy vše, co vlastní. Stejně tak, jako křesťani, kteří mají živý vztah s Bohem, je ušlechtilé, že se modlíme za druhé lidi – ale sami za sebe se modlit také potřebujeme. Musíme mít nejprve pevný základ v Kristu, teprve potom můžeme pomáhat se stavbou jinde. Jak máme někomu pomoct, když si ani nedokážeme vyřešit vlastní problémy?
Na první pohled tohle povzbuzení působí trochu sobecky: „Starej se hlavně o sebe, pak až o ostatní“, ale myslím si, že to není sobecké, pouze praktické. I staré přísloví praví „Abys měl rád ostatní lidi, musíš začít mít rád sám sebe.“ Stejně je to s ostatními věcmi. Je hezké, že někomu dáváme almužnu, ale nemůžeme rozdávat peníze a sami se zadlužovat.
Takže, kdo je oblečen, ať rozdá košile, které mu zbývají, kdo je nasycen, ať rozdá jídlo, které mu zbylo.
Žádné komentáře:
Okomentovat