Možná

Když se podívám na svůj život a na některé kolem sebe, zdá se, že my všichni si nějakým způsobem linkujeme život, děláme plány. Na tom samozřejmě není  nic špatného. Je potřeba být „připravený“. Ale do jaké míry jsme ochotni naše plány považovat za „prozatímní“? Je to už otřepaná fráze, ale mnozí z nás možná Kristu nedovolí měnit svůj život. Dost možná se místo doptávání se na Boží vůli setkáváme s modlitebním formalismem a církevním pragmatismem. Děláme věci, které se nám zdají být racionálně správné a zřejmé. Hledáme věci, které jsou lidskými prostředky dosažitelné a možná, že máme trpělivost jen tam, kde to má „smysl“. Možná, že už jsme si těmi „zásadními“ zkouškami prošli a v našem věku už máme přehled, nepotřebujeme změny.

Samozřejmě vím, že předchozí odstavec byl trochu přehnaný. Tak jako v církvi nefunguje vše stoprocentně dobře, tak tam také nefunguje vše stoprocentně špatně. Proto je tam to „možná“. Samozřejmě, že jsme všichni připraveni se změnit, jakmile Kristus pokyne. Všichni si uvědomujeme, že to sami nezvládneme a všichni jsme i ve středním věku otevřeni té Boží milosti, která nám může život obrátit naruby. Aspoň tak to zaznívá v neděli z kazatelny. Ale co náš naučený životní řád? Jak ochotně se toho dokážeme vzdát? Já chápu, že sbor chce dělat misii, ale nemůže, protože problémem jsou peníze. Ale opravdu je to problém? Jak dlouho tohle děláme? Jak dlouho jsme navyklí, na určitou cestu a směr?

Před několika měsíci mě zaujal příspěvek jednoho z mých přátel. Za ranního slunce si v plné polní stoupl na okraj bazénu s poměrně studenou vodou, rozhlédl se kolem a řekl: „Kdy jste naposledy udělali něco jinak?“ Poté skočil do vody. Po usušení zjistil, že si nechal v kapse mobil, který byl nyní neopravitelně zničený.

Jsem přesvědčen, že není lží, že mnoho lidí praktikuje křesťanství, ale nepraktikuje Krista. Jsem přesvědčen, že v mnoha sborech je vyvěšeno desatero, jsem přesvědčen, že na mnoha kázáních a mládežích poskytujeme praktickou příručku na život a nesčetněkrát jsem slyšel názor, že bible je návod na život. Já miluji bibli i církev, vyznávám, že bible je slovo Boží. Ale věřím, že Syn člověka je Pánem nad církví, je Pánem nad biblí, je Pánem nad všemi plány a instrukcemi a zákony – a dokonce je i Pánem nad sobotou! Najde se v našich „křesťanských zásadách“ i skulinka pro Kristovu improvizaci? Kdy jste naposledy udělali něco jinak? Bojíte se, že si smočíte telefon? Stejně není váš.

Církev není cool, aneb co je asi špatně

V poslední době jsem značně znepokojen až nespokojen se situací v církvi/církvích. Objevují se různé názory od různých křesťanů, že je církev plná pokrytců, lhářů a podobně. 

Tento proces „podezírání církve“,  u mě trvá už delší dobu, avšak nedávno můj takzvaný „pohár trpělivosti“ přetekl. Nedávno jsem shlédnul několik videí na youtubu, která byla svědectvím bývalých křesťanů o tom, proč se stali ateisty. Nedělám nikomu reklamu, když sdělím, že mnou nejvíce pohnuly videa uživatelů KT45, Lee Lemon a dalších.

Po shlédnutí některých videí těchto uživatelů jsem sice nebyl přesvědčen (přeci jen jejich argumenty příliš přesvědčivě nezněly), ale bylo jasné v čem jejich problém vězí, v čem vězí příčina toho, proč od Boha odešli – v církvi. Každý z těchto lidí se setkal v církvi, rodině Boží, s pokrytectvím, odsuzováním, pomlouváním, nucením, manipulací, se spoustou pravidel a dogmat. Chtěl bych věřit tomu, že je to problém jen několika církví v Americe, protože by bylo jednodušší řešit problém, který je za oceánem – nemusel by se řešit.

Bohužel se obávám, že podobné problémy zažíváme i u nás, nebo k nim máme alespoň našlápnuto. Za poslední tři měsíce jsem slyšel nespočet narážek na piercing, tetování, kouření, alkohol, práci v „nečistém“ prostředí; slyšel jsem nemálo pravidel o tom, jak se zachovat k těm, kteří k vám přijdou prosit o trávu (rada zní: poslat je do háje) a také jsem slyšel velké fráze typu „Je to otázka priorit, musíš se rozhodnout, jestli to bude Bůh a nebo to druhé.“

Ano, právě takhle mluví oni pokrytci v církvi. Zakazují, přikazují, odsuzují. Život zasazují do schémat. Oni milují tradice a konzervatismus snad více než Ježíše, který je nezkrotný lev Aslan. Oni,...oni...

Přátelé – copak mluvíme německy, že onikáme? Naším problémem jsou ONI. C. S. Lewis ve své knize Velký rozvod nebe a pekla popisuje peklo jako obrovský svět, kde za všechno můžou ONI; alespoň lidé z pekla to tak říkají: „Za to může on, to on mě zradil. Oni ale nepřišli na pomoc...“ Ony oběti pekelné také poukazují na to, jak k nim svět byl nespravedlivý, jak byly obklopeny pokrytci. Možná, že se za těmito pokrytci dívali tak moc, že sešli z cesty.

Nebo možná, že je to ten případ, kdy všichni jedou v protisměru a my naříkáme, jak to ONI dělají špatně. Tady je potřeba jen Boží milosti, aby nám ukázal, že v protisměru jedeme my. Slyšel jsem o člověku, který navštívil přes 10 sborů a nikde nebyl spokojen; a tvrdil, že ty sbory byly naprosto v nepořádku. Pokud jedou všichni proti vám, je nanejvýš pravděpodobné, že vy jedete proti nim a je třeba si to s pokorou v srdci přiznat.

Nechci snižovat problémy v církvi a očišťovat ony pokrytce, ale je zahodno ukázat i druhou stranu.

Vadí nám, že ONI odsuzují kuřáky, ale přitom je odsuzujeme za pokrytectví. Vadí nám pravidla a přikázání, ale přitom jen pokrytecky přitakáme na „cool hlášku“. Nesnášíme tradice a proto si místo podání ruky tradičně ťukneme pěstí. Máme konzervatismus za staromódní, a proto trávíme večery po hospodách, protože „doma to není ono.“

Nesnášíme životní schématismus, přesto si cool hlášky Davida Nováka a Marka Driscolla, ukládáme do složky „Oblíbené“, ale ne do našeho srdce. Strach ze samoty zakrýváme tím, že „sloužíme jiným lidem“, protože nás „potřebují“. A místo pokání, říkáme, že „hledáme Boha“, protože pokání je příliš schématické. Potřebujeme si dokázat, že Bůh není proti piercingu, tetování a různým věcem a tak to sdělujeme s potěšením ostatním přátelům a zjišťujeme, že ostatní toto nikdy neodsuzovali. Problém je jen v naší hlavě. Není toto dokázování si sama sobě určitým schématismem?

Lhát lidem je slabost. Lhát sám sobě, to je prostě k smíchu.

Nakonec děláme Ježíše víc cool, než doopravdy je. Když citujeme z bible, raději citujeme pasáže, kde je Bůh drsný. Nejraději máme pasáž, kdy Ježíš zpřevrací stoly v Chrámě; ale veršíky, kde se Ježíš ponižuje, máme schované v sejfu pro „pozdější potřeby“, protože ten lev by pak vypadal příliš krotce. Patrně už by pak Ježíš nebyl tak cool.

Drazí pokrytci: milovali bychom Ho, kdyby nebyl „cool“?

O Vítězi

V poslední době se setkávám s otázkami (ne)jistot spasení. S těmito otázkami jsem konfrontován jednak ve vztazích se svými přáteli, ale jsem s nimi konfrontován i sám ve svém srdci. Jak si mohu být jistý, že jsem spasen? Je to vskutku triviální otázka a určitě byste vymysleli tucet odpovědí, které by mě však neuspokojily.

Jak si mohu být tedy jistý, že jdu do nebe? Myslím, že otázka sama o sobě je položená velmi neobratně. Proč? Protože nebe není důvod, proč to děláme. Většina z nás se mylně domnívá, že křesťanství je o následování Vítěze. Není to pravda. Křesťanství je o následování Krista, který je „shodou okolností“ i Vítěz. Je důležité si tento aspekt uvědomit a zamyslet se nad tím, jestli jdeme za Kristem z lásky, nebo protože víme, že vyhraje. Otázka otevřené nebeské brány tedy není vůbec na místě. Kdybychom snad zjistili, že nás Bůh odsoudí a nepustí nás do nebe, opustili bychom ho? Kdyby Ježíš prohrál, opustili bychom ho? Jsme bojovníci věrní svému Vojevůdci, neseme s ním kříž a jdeme s ním i na smrt, nebo se jen chceme přidat k vítězné straně?

Tolik k osobnímu přístupu k otázce. Nicméně, odpověď je přesto důležitá. Jsme jen lidé a potřebujeme mít tu jistotu, nebo alespoň naději, že náš vojevůdce vyhraje (a hlavně, že nás vezme s sebou). Zde přichází ona chvíle nejistoty: vím, že nejsem dost dobrý a selhávám. Jak tedy mohu být zachráněn?

Pokud se někdo domnívá, že ho snad Bůh k sobě nevezme, protože ho špatně následuje, co na to říct? Snad jen, že je to zklamání. A to skutečně – je zklamání, že jsme dostali od Boha rozum a přesto ďáblovi tento kec sežereme i s navijákem.

Ježíš přece řekl, že kdokoli přijme jeho oběť a uvěří v ni (a také ve smysl, který to pro nás má), bude zachráněn. A to je slib. Bůh je přece dobrý a ze své spravedlivé podstaty slib nemůže zrušit. Můžeme si být tedy jisti (nebo raději mít víru) spasením, protože Pán to slíbil. Kdybych to řekl hloupě: Vytvořením této omilostňující spravedlnosti nám Bůh slibuje účast na jeho království, a pokud jeho slib přijmeme, nemůže nám jej odejmout, ani kdyby chtěl.

Samozřejmě, že se mnozí ozvou, že nemůžeme s takovou arogancí tvrdit, jak nás bude Bůh posuzovat, až přijde čas. Kdybychom se o to ale ani nesměli pokoušet, tak můžeme rovnou nechat bible zavřené a jít se zahrabat.