Ony to mají!

Tak jsem se po čase zase pustil do přemýšlení a nad jezením „ďábelského salátu“ mě napadlo, proč my se vlastně bojíme mluvit s nevěřícími? A tím mluvit nemyslím ani tak mluvit, jako spíš s nimi bojovat o svoji víru – říct jim věci natvrdo.

Už dopředu musím říct, že jsem na odpověď nepřišel. Příčinu skutečně neznám. Ale všiml jsem si na dětech, že ty tento strach nemají! Na besídce se učí odpovídat na každou otázku obratem „Pán Ježíš“. My samozřejmě už víme, že takto se nedá odpovídat na všechno.

Dá.

Děcka na to přišly, ony to mají! Kdysi jsem skoro viděl jeden americký film (tím skoro myslím to, že jsem si jen přečetl o čem je) a základní motiv byl ten, že děti se rodí vševědoucí a znají všechny zákony vesmíru. My samozřejmě víme, že je to blbost. Ale jen do té doby, než nám dojde, že je to pravda. Nemyslím tím tu absurditu vševědoucnosti, ale automatickou znalost Božího zákona, se kterou se rodíme, než zakousneme onoho hadího ovoce a staneme se zmatenými. Vysvětlím...

Můj známý má dceru, a když byla ještě malinká, byli spolu u rybníka. Tento její tatínek se s ní šel projít a potkali slečnu velmi vnadných vzhledů oblečenou jen do plavek. Tatínek se za ní a otočil a hned dostal od dcerušky vynadáno „Tati! Máš přece maminku!“ Tady vidíme, jak přísné děti jsou – a nemylme se, není to přísnou výchovou a vštěpeným Božím zákonem.

Všichni se rodíme takto „bystrozrací“, avšak později si každý z nás kousne do onoho jablka, které nás jednou pro vždy zaslepí a my už pak nezvládneme jít život bez Boží hole, pomocné berličky ale zároveň výchovného biče. Na besídce se učí děti odpovídat na každou otázku obratem „Pán Ježíš“. My samozřejmě už víme, že takto se nedá odpovídat na všechno.

Dá. Samozřejmě nelze takto odpovědět na složité teologické otázky, ale copak nám nevěřící pokládají složité teologické otázky? „Proč věříš?“ „Vyrůstal jsem ve věřící rodině...“ ŠPATNĚ. Ježíš! Ten za to může. Rodino, buďme v těch rozhovorech i trochu „slepí“, jako jsou ty děti.

Amen, pravím vám, kdo nepřijme království Boží jako dítě, jistě do něho nevejde. (L 18:17)

Nevzdávej se! či O víře

Častokrát se mně samotnému stane, že jdu do určité věci s obrovskou energií a nadšením, odhodlaný - ale dříve, či ještě dříve než dříve, jsem stažen zpět něčím, co mi říká, že je to zbytečná námaha, že na to nemám a podobně. Vtip - a patrně špatný - je v tom, že to vzdáváme dříve, než vůbec můžeme dostat objektivní fakta o celé situaci (a z toho případně usoudit, zda má či nemá cenu pokračovat).

Apoštol Pavel to měl v hlavě docela v pořádku, narozdíl od například mě, takže se můžeme podívat na jeho život, jakoby příkladem. Skutky 14 vypráví o tom, jak Pavel kázal v Lystře a mocí Ježíše Krista uzdravil ochrnutého (Sk 14:10). Dav se později rozlítil (důvody proč, by zbytečně odtáhly naši pozornost od tématu) a začal Pavla kamenovat. Kamenovali ho tak tvrdě, že si už mysleli, že je Pavel mrtvý (Sk 14:19).

Něco podobného se stává i nám, že? Něco započneme s dobrými úmysly, zdravou vírou a celkovým entusiasmem, ze začátku se nám třeba i daří, ale v zápětí přichází nezdar a „kamenování“. Jak se zachováme? Považujeme se za poražené a „ukamenované k smrti“ a vzdáváme to?

Učedníci ukamenovaného Pavla vyvlekli za město, kde se Pavel probral a vrátil se zpět do města, kde ho před tím kamenovali (Sk 14:20). Považoval se Pavel za poraženého, „ukamenovaného“? V žádném případě! Pavel se NEVZDAL, zvedl se a šel zpátky – postavit se tomu čelem. A hned druhý den pokračoval v původním plánu – pokračoval v šíření evangelia (Sk 14:21).

Chci vás takto povzbudit k tomu, abychom se nevzdávali předčasně. Myslíme si, že už je boj prohraný, ale zdaleka to tak nemusí být. Můžou nás kamenovat k smrti, nebo i „kamenovat k smrti“, ale Bůh je věrný a nenechá nás pokoušet nad naše možnosti (1 K 10:13). Kriste Pane, vždyť ty umíš i křísit mrtvé! Věřme a nebojme se setrvat v našem boji. Amen.