„Křesťánek“

Na světě existují lidé, kteří berou, ale nedávají. Setkáváme se s nimi prakticky všude. Jedná se o lidi, kteří určitým způsobem využívají své zvýhodnění na úkor ostatních, zneužívají svých blízkých proto, aby dosáhli svých cílů, nebo jednoduše nepřiloží ruce k dílu a raději sedí v koutě a čekají, až bude práce hotová, aby mohli využívat (nebo snad zneužívat) produktů. Jakým slovem takové lidi nazvat?

Můj taťka byl vždy přeborník v tom, že když šlo do tuhého, mluvil málo, ale dokázal několika slovy vyjádřit svoji nechuť a pocity. Jedním z případů byl i jeho bratr, který zapadal do výše uvedené „definice“. Můj otec se tehdy rozčílil, nýbrž s ledovým klidem podotkl na účet svého bratra: „On je to takovej křesťánek.“

Slovo křesťánek použil proto, že v něm ještě dýmalo rozhořčení a předsudky nad křesťanstvím a některé křesťany si představoval jako lidi, kteří berou, ale nedávají. Nebudeme se teď zabývat tím, zda bylo správné nazvat svého bratra těmito slovy, nebo zda mohl nad námi takto zlomit hůl – pro nás je důležité ono slovo „křesťánek.“

Jsem možná i rád, že nám tím vznikl tento krásný idiom, protože nutno podotknout, že takových „křesťánků“ je spousta a to, bohužel, i mezi námi, Kristovými služebníky. Není nám sice příjemné, když nad námi lidé takovéto soudy vynáší, ale zamysleme se: Nemají pravdu? Copak nikdo z nás nikdy nebral, aniž by dával?

Nejedná se jen o to, zda oplácíme lásku láskou, nebo o to, zda ji projevíme sami od sebe. Zde se počítá s naší účastí na všem, co pro nás Bůh připravil. S naší úlohou v jeho plánu. Jeden můj kamarád mi jednou řekl: „Když Ježíš odešel k Otci, přikázal svým učedníkům, aby jeho slovo šířily dál. Takové záměry má i s námi. Lidé se nedozvědí o Bohu, když jim to nikdo neřekne. Nemůžeme jen tak sedět a čekat, že se něco stane. Bůh počítá s námi, nemá plán B.“

I já jakožto křesťan jsem se choval jako křesťánek. Nejednou se stalo, že doma byla nějaká stavební práce a já prostě seděl ve svém křesle a užíval si pohodlí. Nesmírně se teď za to stydím, ale když se nad tím zamýšlím, tak takto se „práci“ vyhýbá mnoho z nás. Nejde jen o evangelium, ale o jakoukoli službu Bohu, kterou se prostě někdy jen zdráháme dělat, protože nám to prostě přijde blbý, nebo se nám nechce.

Jiný kamarád, po tom, co uslyšel tento idiom, řekl: „Já si představuji křesťánka jako člověka, který žije tou svojí nedělí v kostele a nic jiného ho nezajímá.“

Toto všechno jsou příklady chování, které bychom mohli shrnout pod pojem „křesťánek“. Vyzývám k zamyšlení: Jsme v něčem takoví? Chceme to změnit? Poneseme Kristův kříž a budeme hledat své nedostatky?

„Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“

Římanům 12:1-2

Dvě košile

"Kdo má dvě košile, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádnou," odpověděl jim [Jan Křtitel], "a kdo má jídlo, ať udělá totéž."

Lukáš 3:11

Již od doby, kdy jsem se obrátil a začal se o bibli zajímat, jsem tento verš chápal jako jakési přikázání dělit se. Myslím, že kdybyste dali bibli do rukou nevěřícímu, i on by to tak pochopil. Nedávné události mě ale donutily nad tímto veršem přemýšlet do hloubky.

Můj dobrý křesťan-kamarád velmi často prožíval hluboké duchovní krize. Vždy mu trvalo velmi dlouho, než se z nich vyhrabal. V každé této krizi jsem od něj slýchával slova: „Nevím a nedokážu se z toho vyhrabat, ale chtěl bych se obětovat lidem…dát jim vše co mám, pomáhat jim.“

Pokud se znovu podíváme na verš Lukáš 3:11 a zamyslíme se nad ním: Kdo má dvě košile – kdo má nadbytek – ať dá, to co mu přebývá tomu, kdo nemá nic. Nestojí tam „Kdo nemá nic, ať to rozdá“. Bůh sám po nás chce, abychom byli štědří, projevovali ostatním bližním svoji lásku – ale to vše, pokud máme nadbytek. Nemůžeme přece nutit bezdomovce, aby dal někomu svůj jediný kabát, což bývá mnohdy vše, co vlastní. Stejně tak, jako křesťani, kteří mají živý vztah s Bohem, je ušlechtilé, že se modlíme za druhé lidi – ale sami za sebe se modlit také potřebujeme.  Musíme mít nejprve pevný základ v Kristu, teprve potom můžeme pomáhat se stavbou jinde. Jak máme někomu pomoct, když si ani nedokážeme vyřešit vlastní problémy?

Na první pohled tohle povzbuzení působí trochu sobecky: „Starej se hlavně o sebe, pak až o ostatní“, ale myslím si, že to není sobecké, pouze praktické. I staré přísloví praví „Abys měl rád ostatní lidi, musíš začít mít rád sám sebe.“ Stejně je to s ostatními věcmi. Je hezké, že někomu dáváme almužnu, ale nemůžeme rozdávat peníze a sami se zadlužovat.

Takže, kdo je oblečen, ať rozdá košile, které mu zbývají, kdo je nasycen, ať rozdá jídlo, které mu zbylo.

Za koho zemřel?

Mezi nevěřícími často koluje rozprava, proč byla smrt Ježíše tak důležitá a co je na ní vyjímečného. Často i já jako křesťan si plně neuvědomuji význam této oběti. Chci říct, ano, Ježíš zemřel za naše hříchy a tím nás zachránil, ale už si tak úplně nedokážu představit, jak významné to bylo.

Za koho byste zemřeli? Pokud by to byl buď váš život nebo jeho, za koho byste svůj život položili? Za rodinu? Rodiče, bratra, sestru, syna, dceru, manželku? Za ty rozhodně. Zemřeli byste za své přátele? Pravděpodobně. Zemřeli byste za toho bezdomovce, který leží venku na lavičce? Možná. Zemřeli byste za politiky? Nebo ještě jinak, zemřeli byste za kriminálníka?

Je velice těžké se rozhodnout. Ježíšova smrt byla vyjímečná v tom, že neumíral jen za ty, kteří mu byli nejblíž, ale také za ty, kteří ho nenáviděli. Byl schopen zemřít jak za dobré, tak za špatné lidi.

Další ojedinělá věc na Ježíšově smrti: vzkříšení. Ano, jistě - mnoho lidí věří na vzkříšení. Ale zkusme se na chvíli zamyslet do hloubky, o co tady vlastně šlo. Představte si Ježišovu smrt jeho očima. Díváte se na lidi okolo sebe z kříže, pak zavíráte oči a chvíli o sobě nevíte (protože upadáte do bezvědomí). Co mohl Ježíš dělat další tři dny přesně nevíme, ale pak se najednou „probudil“ do svého těla. Kompletně zdravý, přestože měl díry na rukou a v bocích (Luk 24:39).

Tohle už není jen teologické pojednání, tohle je opravdu vážné. Představte si, jak trpěl a pak si jen „odskočil“ k Tátovi, říct mu, že vše probíhá podle plánu. A pak se zase vrátil.

Ježíšova smrt je zkrátka vyjímečná z toho důvodu, že je to vůbec poprvé, co se setkáváme s něčím tak ojedinělým a neobvyklým - a zároveň to mnozí nás považují za samozřejmost.

Chvála, ať už prohraji nebo vyhraji

Už jste někdy nenáviděli Boha? Myslím tím, jako křesťané. Byli jste na něj někdy naštvaní? Kdy to bylo? Jaká situace to způsobila?

Většinou Bohu nespíláme, pokud se máme dobře, jsme finančně zajištění a zkrátka šťastní. Co když ale o tohle přijdeme? To je pak opravdová zkouška věrnosti.

Vezměme si třeba biblického Joba. Měl se dobře, byl bohatý a nic mu nechybělo (Job 1:3). Potom ale o vše přišel, včetně rodiny a přátel. Všichni jím opovrhli. On ale zůstal věrný a za to mu Bůh dal jeho odplatu.

Když jsme s Bohem, tak to neznamená, že vše půjde jako po másle. Důležitá je důvěra v Boha a také síla ustát zkoušky.

Ve filmu Facing the Giants trenér amerického fotbalu vede svůj tým modlitbou: „Bože, dej nám sílu. Když vyhrajeme, budeme tě chválit. Když prohrajeme, také tě budeme chválit.“ Několik zápasů vyhrají, ale pak přichází prohra, ale hráči dodrží svůj slib a chválí Pána.

Není důležité jak těžké zkoušky jsou, ale kolik do toho dáme a jak moc je podstupujeme v Božím vedení. Proto, pokud vyhrajete, chvalte Boha. Pokud prohrajete, chvalte ho taky.

Víra jako důvěra

Život křesťana často propletou kdejaké nelehké nepříjemné zkoušky. Apoštol Pavel nám sám říká, že zkoušky jsou pro naše dobro:

Když podstupujete zkoušky, je to pro vaši výchovu; Bůh se k vám chová jako k vlastním dětem. Je snad dítě, které otec netrestá? Výchovou procházejí všichni; bez ní byste tedy nebyli jeho děti, leda nevlastní.

Žd 12:7,8

Je to právě víra, díky které překonáváme zkoušky. Součástí naší víry není ale pouze víra v Boha samotného, ale také důvěra v něj. Jedině on zná dopředu naši cestu a vede nás tou pro nás nejužitečnější cestou – cestou naplnění. Je jen na nás, zda mu budeme plně důvěřovat nebo se od cesty odkloníme.

Je to jako být slepcem a mít průvodce, který vás vede do cíle. Nevíte do čeho šlapete, pouze to cítíte. Takže pokud cítíte prach, pak víte, že jdete po bezpečné půdě a pak jsme spokojení a nereptáme. Někdy ale cesta nutně musí vést přes trní (jinudy to zrovna nejde) a tehdy cítíme, jak se nám trny zabodávají do nohou a cítíme, že už nedokážeme jít dál. Důležité je si proto uvědomit, že cesta, kterou procházíme, byť je sebetrnitější, je stále tou nejlepší cestou, kterou nás Bůh vede. Jinudy by to bylo zdlouhavější a po chvíli i mnohem bolestivější.

I kdybych měl jít údolím stínu smrti, ničeho zlého se nebojím, neboť ty se mnou jsi: tvůj prut a tvá hůl mě konejší.

Ž 23:4 (B21)