Hodně nahlas mi
rezonuje otázka „k čemu vlastně potřebujeme Boha?“ Vím, že
v křesťanských kruzích je to velice školská otázka, skoro až
dětská, ale myslím, že v reálné aplikaci v praktickém životě,
zůstává odpověď často jen neaplikovatelnou hodnotou.
Uvedu několik
rozšířených případů. Mnoho studentů zná ono zkouškové, kdy
se nezmůžeme na nic jiného než shlédnout dvě řady oblíbeného
seriálu denně a následný pocit viny, slova „ten čas jsem úplně
promrhal“ nám jaksi brání v učení se, potřebujeme se
uklidnit... a tak načneme další řadu. Úplně z jiného soudku:
nedávno jsem zjistil, že když prožíváte pocit viny z toho, jak
ubližujete lidem, činí vás to tak neklidným, dokonce vás to ani
nenechá spát, že jediné co dokážete pro uvolnění udělat je
směřovat tuto vaši sebe-nenávist na další lidi a v kolotoči
pokračovat. Úplně poslední příklad, ne tolik častý, ale
slyšel jsem ho z více úst: Chlapec ve věku adolescence tráví
volný čas sukničkařením. Po divokých nocích se cítí prázdně
a nedostatečně, protože se chová jako kretén a ten pocit viny mu
nedá spát a dokáže jej umlčet jedině další sex, který mu
snad na pár hodin vyčistí mozek, ale ráno začíná vše nanovo.
Tak... co mají
tyhle všechny společného? Pocit viny. Jak s ním naložit, jak ho
umlčet? Blížíme se k odpovědi na otázku „k čemu potřebujeme
Boha?“. K odpuštění. Vše ostatní je jen náplast – na chvíli
vinu utiší a umlčí, ale neléčí. A netvařme se, jako bychom to
měli tak srovnané, že se z žádné viny vykroutit nepotřebujeme.
Před pár lety jsem mluvil s jedním ze svých bývalých učitelů,
velice hodný člověk, obětavý. Dostali jsme se na otázku
odpuštění a on řekl „některé věci v životě prostě nemohou
být odpuštěny, člověk s tím musí nějak žít“. A dodal, že
mluví hlavně o sobě. Nevěřící. Můžeme třeba hluk viny
přehlušit dobrými skutky, ale opět je to jen náplast na ránu...
když do špinavé vody přilijeme vodu destilovanou, voda je pořád
špinavá.
Nejsem lékař, ale
mám takový pocit, že když budu mít rozbité koleno, tak náplast
mě neuzdraví... možná trochu pomůže, ale to skutečné
uzdravení přijde vždy „zevnitř“. A máme pocit, že uzdravení
přichází samo, že tělo se nějak uzdraví, ale není tomu tak.
Při otevřené ráně se nejdříve hromadí krevní destičky,
které vytvoří na ráně tzv. strup (čti: náplast) jako dočasnou
náhražku za chybějící část těla (např. kůži). Všimni si
slova „náhražka“. Teprve potom nastává skutečná léčba,
musí dojít k reprodukování tělní tkáně – to se nestane
jinak, než tak, že se tělo podívá do „manuálu“ (čti: DNA),
aby vidělo, z čeho má stavět. Tělo pak od DNA zjistí, co přesně
a kde má dorůst, aby vše bylo opět kompletní. (odborníci
prominou pojmové chyby)
Někdy jsme tak
naivní a myslíme si, že přesně známe ten chybějící kousek
naší duchovní tkáně a víme, čím ho nahradit, ale ve
skutečnosti je to jen náhražka, laciná napodobenina. Někdy si
myslíme, že čas to zahojí, ale ve skutečnosti je to znovu stejné
jako s odřeným kolenem: časem bolest není tak intenzivní, ale
pokaždé když se někde otřeme, tak to bolí. Zkrátka a dobře,
je potřeba zvolit tu správnou léčbu.
Při takovém
zranění je potřeba být stejně chytrý jako naše dobře stvořené
tělo a podívat se do našeho manuálu (čti: bible). Diagnóza je
jasná: „Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“
(Římanům 3:23). Takže teď víme, co nám je. Jaká je prognóza?
„Mzdou hříchu je smrt“ (Římanům 6:23). Dále se v našem
manuálu dočteme, že léčba probíhá zcela prostou (neplést s
„jednoduchou“) desinfekcí: „jsou ospravedlňováni zadarmo
jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši. Jeho ustanovil Bůh,
aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří.
Tak prokázal, že byl spravedlivý, když již dříve trpělivě
promíjel hříchy. Svou spravedlnost prokázal i v nynějším čase,
aby bylo zjevné, že je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije
z víry v Ježíše.“ (Římanům 3:24-26).
Tedy nikoli náplast,
ale pravidelná léčba způsobuje úplné uzdravení. Důležitá
informace: jak mnozí víte, jedna jediná léčba (čti: modlitba
spasení) neléčí zranění budoucí...při každém selhání je
třeba přicházet za Kristem a prosit o léčení. Lék je stále
stejný, s neomezenou záruční dobou: „Ježíš Kristus je tentýž
včera i dnes i na věky.“ (Židům 13:8). Ale je třeba jej užívat
pravidelně.
Tohle je odpověď
na zcela základní otázku, kterou bychom jako křesťané měli mít
zmáklou; přesto, z nějakého důvodu nám někdy to odpuštění
nestačí, nepřipadáme si dost dobří na odpuštění, zapomínáme
na to, že je zadarmo (Římanům 3:23) a že je nezasloužené
(Římanům 5:8). Jsou lidé, kteří si myslí, že Ježíš visel
na kříži pro všechny lidi světa, jen ne pro ně. Někteří lidé
jsou pokoušeni tomu věřit. Někdy i sám autor. Modlete se za ně.
