Když se
podívám na svůj život a na některé kolem sebe, zdá se, že my všichni si nějakým
způsobem linkujeme život, děláme plány. Na tom samozřejmě není nic špatného. Je potřeba být „připravený“.
Ale do jaké míry jsme ochotni naše plány považovat za „prozatímní“? Je to už
otřepaná fráze, ale mnozí z nás možná Kristu nedovolí měnit svůj život.
Dost možná se místo doptávání se na Boží vůli setkáváme s modlitebním formalismem
a církevním pragmatismem. Děláme věci, které se nám zdají být racionálně správné
a zřejmé. Hledáme věci, které jsou lidskými prostředky dosažitelné a možná, že
máme trpělivost jen tam, kde to má „smysl“. Možná, že už jsme si těmi „zásadními“
zkouškami prošli a v našem věku už máme přehled, nepotřebujeme změny.
Samozřejmě
vím, že předchozí odstavec byl trochu přehnaný. Tak jako v církvi nefunguje
vše stoprocentně dobře, tak tam také nefunguje vše stoprocentně špatně. Proto
je tam to „možná“. Samozřejmě, že jsme všichni připraveni se změnit, jakmile
Kristus pokyne. Všichni si uvědomujeme, že to sami nezvládneme a všichni jsme i
ve středním věku otevřeni té Boží milosti, která nám může život obrátit naruby.
Aspoň tak to zaznívá v neděli z kazatelny. Ale co náš naučený životní
řád? Jak ochotně se toho dokážeme vzdát? Já chápu, že sbor chce dělat misii,
ale nemůže, protože problémem jsou peníze. Ale opravdu je to problém? Jak
dlouho tohle děláme? Jak dlouho jsme navyklí, na určitou cestu a směr?
Před
několika měsíci mě zaujal příspěvek jednoho z mých přátel. Za ranního
slunce si v plné polní stoupl na okraj bazénu s poměrně studenou
vodou, rozhlédl se kolem a řekl: „Kdy jste naposledy udělali něco jinak?“ Poté
skočil do vody. Po usušení zjistil, že si nechal v kapse mobil, který byl
nyní neopravitelně zničený.
Jsem
přesvědčen, že není lží, že mnoho lidí praktikuje křesťanství, ale nepraktikuje
Krista. Jsem přesvědčen, že v mnoha sborech je vyvěšeno desatero, jsem
přesvědčen, že na mnoha kázáních a mládežích poskytujeme praktickou příručku na
život a nesčetněkrát jsem slyšel názor, že bible je návod na život. Já miluji
bibli i církev, vyznávám, že bible je slovo Boží. Ale věřím, že Syn člověka je
Pánem nad církví, je Pánem nad biblí, je Pánem nad všemi plány a instrukcemi a
zákony – a dokonce je i Pánem nad sobotou! Najde se v našich „křesťanských
zásadách“ i skulinka pro Kristovu improvizaci? Kdy jste naposledy udělali něco
jinak? Bojíte se, že si smočíte telefon? Stejně není váš.
