V poslední
době jsem značně znepokojen až nespokojen se situací v církvi/církvích. Objevují
se různé názory od různých křesťanů, že je církev plná pokrytců, lhářů a
podobně.
Tento
proces „podezírání církve“, u mě trvá už
delší dobu, avšak nedávno můj takzvaný „pohár trpělivosti“ přetekl. Nedávno
jsem shlédnul několik videí na youtubu, která byla svědectvím bývalých křesťanů
o tom, proč se stali ateisty. Nedělám nikomu reklamu, když sdělím, že mnou
nejvíce pohnuly videa uživatelů KT45, Lee Lemon a dalších.
Po
shlédnutí některých videí těchto uživatelů jsem sice nebyl přesvědčen (přeci
jen jejich argumenty příliš přesvědčivě nezněly), ale bylo jasné v čem jejich
problém vězí, v čem vězí příčina toho, proč od Boha odešli – v církvi.
Každý z těchto lidí se setkal v církvi, rodině Boží, s pokrytectvím,
odsuzováním, pomlouváním, nucením, manipulací, se spoustou pravidel a dogmat.
Chtěl bych věřit tomu, že je to problém jen několika církví v Americe,
protože by bylo jednodušší řešit problém, který je za oceánem – nemusel by se
řešit.
Bohužel
se obávám, že podobné problémy zažíváme i u nás, nebo k nim máme alespoň
našlápnuto. Za poslední tři měsíce jsem slyšel nespočet narážek na piercing,
tetování, kouření, alkohol, práci v „nečistém“ prostředí; slyšel jsem nemálo
pravidel o tom, jak se zachovat k těm, kteří k vám přijdou prosit o
trávu (rada zní: poslat je do háje) a také jsem slyšel velké fráze typu „Je to
otázka priorit, musíš se rozhodnout, jestli to bude Bůh a nebo to druhé.“
Ano,
právě takhle mluví oni pokrytci v církvi. Zakazují, přikazují, odsuzují.
Život zasazují do schémat. Oni milují tradice a konzervatismus snad více než
Ježíše, který je nezkrotný lev Aslan. Oni,...oni...
Přátelé
– copak mluvíme německy, že onikáme? Naším problémem jsou ONI. C. S. Lewis ve
své knize Velký rozvod nebe a pekla popisuje peklo jako obrovský svět, kde za
všechno můžou ONI; alespoň lidé z pekla to tak říkají: „Za to může on, to
on mě zradil. Oni ale nepřišli na pomoc...“ Ony oběti pekelné také poukazují na
to, jak k nim svět byl nespravedlivý, jak byly obklopeny pokrytci. Možná,
že se za těmito pokrytci dívali tak moc, že sešli z cesty.
Nebo
možná, že je to ten případ, kdy všichni jedou v protisměru a my naříkáme,
jak to ONI dělají špatně. Tady je potřeba jen Boží milosti, aby nám ukázal, že
v protisměru jedeme my. Slyšel jsem o člověku, který navštívil přes 10
sborů a nikde nebyl spokojen; a tvrdil, že ty sbory byly naprosto v nepořádku.
Pokud jedou všichni proti vám, je nanejvýš pravděpodobné, že vy jedete proti
nim a je třeba si to s pokorou v srdci přiznat.
Nechci
snižovat problémy v církvi a očišťovat ony pokrytce, ale je zahodno ukázat
i druhou stranu.
Vadí
nám, že ONI odsuzují kuřáky, ale přitom je odsuzujeme za pokrytectví. Vadí nám
pravidla a přikázání, ale přitom jen pokrytecky přitakáme na „cool hlášku“.
Nesnášíme tradice a proto si místo podání ruky tradičně ťukneme pěstí. Máme
konzervatismus za staromódní, a proto trávíme večery po hospodách, protože „doma
to není ono.“
Nesnášíme
životní schématismus, přesto si cool hlášky Davida Nováka a Marka Driscolla,
ukládáme do složky „Oblíbené“, ale ne do našeho srdce. Strach ze samoty
zakrýváme tím, že „sloužíme jiným lidem“, protože nás „potřebují“. A místo
pokání, říkáme, že „hledáme Boha“, protože pokání je příliš schématické.
Potřebujeme si dokázat, že Bůh není proti piercingu, tetování a různým věcem a
tak to sdělujeme s potěšením ostatním přátelům a zjišťujeme, že ostatní
toto nikdy neodsuzovali. Problém je jen v naší hlavě. Není toto dokázování
si sama sobě určitým schématismem?
Lhát
lidem je slabost. Lhát sám sobě, to je prostě k smíchu.
Nakonec
děláme Ježíše víc cool, než doopravdy je. Když citujeme z bible, raději
citujeme pasáže, kde je Bůh drsný. Nejraději máme pasáž, kdy Ježíš zpřevrací
stoly v Chrámě; ale veršíky, kde se Ježíš ponižuje, máme schované v sejfu
pro „pozdější potřeby“, protože ten lev by pak vypadal příliš krotce. Patrně už
by pak Ježíš nebyl tak cool.
