„Křesťánek“

Na světě existují lidé, kteří berou, ale nedávají. Setkáváme se s nimi prakticky všude. Jedná se o lidi, kteří určitým způsobem využívají své zvýhodnění na úkor ostatních, zneužívají svých blízkých proto, aby dosáhli svých cílů, nebo jednoduše nepřiloží ruce k dílu a raději sedí v koutě a čekají, až bude práce hotová, aby mohli využívat (nebo snad zneužívat) produktů. Jakým slovem takové lidi nazvat?

Můj taťka byl vždy přeborník v tom, že když šlo do tuhého, mluvil málo, ale dokázal několika slovy vyjádřit svoji nechuť a pocity. Jedním z případů byl i jeho bratr, který zapadal do výše uvedené „definice“. Můj otec se tehdy rozčílil, nýbrž s ledovým klidem podotkl na účet svého bratra: „On je to takovej křesťánek.“

Slovo křesťánek použil proto, že v něm ještě dýmalo rozhořčení a předsudky nad křesťanstvím a některé křesťany si představoval jako lidi, kteří berou, ale nedávají. Nebudeme se teď zabývat tím, zda bylo správné nazvat svého bratra těmito slovy, nebo zda mohl nad námi takto zlomit hůl – pro nás je důležité ono slovo „křesťánek.“

Jsem možná i rád, že nám tím vznikl tento krásný idiom, protože nutno podotknout, že takových „křesťánků“ je spousta a to, bohužel, i mezi námi, Kristovými služebníky. Není nám sice příjemné, když nad námi lidé takovéto soudy vynáší, ale zamysleme se: Nemají pravdu? Copak nikdo z nás nikdy nebral, aniž by dával?

Nejedná se jen o to, zda oplácíme lásku láskou, nebo o to, zda ji projevíme sami od sebe. Zde se počítá s naší účastí na všem, co pro nás Bůh připravil. S naší úlohou v jeho plánu. Jeden můj kamarád mi jednou řekl: „Když Ježíš odešel k Otci, přikázal svým učedníkům, aby jeho slovo šířily dál. Takové záměry má i s námi. Lidé se nedozvědí o Bohu, když jim to nikdo neřekne. Nemůžeme jen tak sedět a čekat, že se něco stane. Bůh počítá s námi, nemá plán B.“

I já jakožto křesťan jsem se choval jako křesťánek. Nejednou se stalo, že doma byla nějaká stavební práce a já prostě seděl ve svém křesle a užíval si pohodlí. Nesmírně se teď za to stydím, ale když se nad tím zamýšlím, tak takto se „práci“ vyhýbá mnoho z nás. Nejde jen o evangelium, ale o jakoukoli službu Bohu, kterou se prostě někdy jen zdráháme dělat, protože nám to prostě přijde blbý, nebo se nám nechce.

Jiný kamarád, po tom, co uslyšel tento idiom, řekl: „Já si představuji křesťánka jako člověka, který žije tou svojí nedělí v kostele a nic jiného ho nezajímá.“

Toto všechno jsou příklady chování, které bychom mohli shrnout pod pojem „křesťánek“. Vyzývám k zamyšlení: Jsme v něčem takoví? Chceme to změnit? Poneseme Kristův kříž a budeme hledat své nedostatky?

„Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“

Římanům 12:1-2

Dvě košile

"Kdo má dvě košile, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádnou," odpověděl jim [Jan Křtitel], "a kdo má jídlo, ať udělá totéž."

Lukáš 3:11

Již od doby, kdy jsem se obrátil a začal se o bibli zajímat, jsem tento verš chápal jako jakési přikázání dělit se. Myslím, že kdybyste dali bibli do rukou nevěřícímu, i on by to tak pochopil. Nedávné události mě ale donutily nad tímto veršem přemýšlet do hloubky.

Můj dobrý křesťan-kamarád velmi často prožíval hluboké duchovní krize. Vždy mu trvalo velmi dlouho, než se z nich vyhrabal. V každé této krizi jsem od něj slýchával slova: „Nevím a nedokážu se z toho vyhrabat, ale chtěl bych se obětovat lidem…dát jim vše co mám, pomáhat jim.“

Pokud se znovu podíváme na verš Lukáš 3:11 a zamyslíme se nad ním: Kdo má dvě košile – kdo má nadbytek – ať dá, to co mu přebývá tomu, kdo nemá nic. Nestojí tam „Kdo nemá nic, ať to rozdá“. Bůh sám po nás chce, abychom byli štědří, projevovali ostatním bližním svoji lásku – ale to vše, pokud máme nadbytek. Nemůžeme přece nutit bezdomovce, aby dal někomu svůj jediný kabát, což bývá mnohdy vše, co vlastní. Stejně tak, jako křesťani, kteří mají živý vztah s Bohem, je ušlechtilé, že se modlíme za druhé lidi – ale sami za sebe se modlit také potřebujeme.  Musíme mít nejprve pevný základ v Kristu, teprve potom můžeme pomáhat se stavbou jinde. Jak máme někomu pomoct, když si ani nedokážeme vyřešit vlastní problémy?

Na první pohled tohle povzbuzení působí trochu sobecky: „Starej se hlavně o sebe, pak až o ostatní“, ale myslím si, že to není sobecké, pouze praktické. I staré přísloví praví „Abys měl rád ostatní lidi, musíš začít mít rád sám sebe.“ Stejně je to s ostatními věcmi. Je hezké, že někomu dáváme almužnu, ale nemůžeme rozdávat peníze a sami se zadlužovat.

Takže, kdo je oblečen, ať rozdá košile, které mu zbývají, kdo je nasycen, ať rozdá jídlo, které mu zbylo.