Mojžíšova nedělní besídka aneb proč nemohou hříšníci do nebe

Ano, vskutku. Otázka „Proč nemohou hříšníci do nebe“ patří do besídky, nebo možná do besídky pro pokročilé. Je to základ evangelia, tj. každý člověk, který uvěřil v Kristovu oběť si musí dokázat odpovědět na tuto otázku.

Ve skutečnosti, Bůh na tuto otázku částečně odpovídá již Mojžíšovi na Sínaji. Mojžíš prosil Hospodina o milost a Jeho provázení. To vše dostává (Ex 33:17). Mojžíš však navíc žádá, aby mohl na Boha pohledět svýma očima – spatřit Jeho slávu (Ex 33:18). Na to mu Hospodin říká: „Člověk mne nemůže vidět na vlastní oči a přitom zůstat naživu.“ (Ex 33:20). Podle Božího slova tedy člověk nemůže spatřit Boží slávu a zůstat naživu – proč?

V jednom z novozákonních příběhů Ježíš kráčí ulicí, když náhle se jeho roucha tajně dotkne jedna žena postižená krvácením (je okamžitě uzdravena). Ježíš povídá: „Kdo se mne dotkl?“. Načež jeho učedníci mu radí, aby to příliš neřešil. Ježíš však trvá na svém: „Někdo se mne dotkl. Cítil jsem, jak ze mne vyšla moc!“ (L 8:46). To je docela vtipné. Skoro to vypadá, jako by Ježíš nedokázal kontrolovat svoji moc – stačí aby se jej, někdo dotknul a vyjde z něj. Samozřejmě, že tomu tak není, ale zdůrazňuje to mimo jiné to, že jeho moc a sláva je jeho přirozeností – takový prostě je, nedokáže nebýt ve slávě Boží (Ž 26:8).

A sláva Boží, to je něco úžasného – nic to nedokáže převýšit (Ž 89:9). Sám Ježíš vyšel z náruče Boha Otce (J 6:57, Mt 16:27) a i andělé se nacházejí ve slávě Otce (Mt 18:10b), avšak Ježíš podotýká: „Jste hříšní. Tam, kam já jdu, vy jít nemůžete.“ (J 8:21). To je takřka stejný obrat, který použil Bůh v případě Mojžíše...jak to tedy je?

Přirovnejme Boží slávu ke Slunci. Slunce je nejoslnivější objekt hvězdné oblohy. Mohli by jste sledovat jeho „slávu“ mým hvězdářským dalekohledem, ale pokud byste nepoužili filtry (ochranná skla), proud paprsků by vám vypálil oči. Co když tedy Boží sláva je tak silná, že spálí na prach sebemenší hřích? (Bůh hřích nenávidí a nestrpí jej ve své přítomnosti – Ž 5:6, Ž 45:8). Proto nemůže hříšný člověk spatřit Boží slávu. Člověk si musí obléknout něco, co takovou hřích-spalující slávu vydrží, a to je právě Kristus – a pokud to uděláme, to je teprve podívaná.

O žárlivosti, aneb story o Lábanovi

Je žárlivost špatná? Sám Hospodin je přece Bohem žárlivě milujícím (Deut 4:24, 5:9, 6:15), zároveň však přikazuje: „Nikomu nic nezáviďte!“ (Deut 5:21). Jak je to tedy s tou žárlivostí? Je možné, že Bůh neotřepaně řečeno může závidět, protože se prostě dokáže ovládat?

Podívejme se na příběh o Lábanovi. Když jsem na Lábana narazil poprvé, byl to teprve mladík (Gn 24). Musím se přiznat, že jsem ho v jistých věcech obdivoval. Vypadal opravdu jako muž – muž na svém místě. Svého hosta Izáka obsloužil, velbloudy mu nakrmil a napojil, aniž by ho kdo o to žádal. V té době to bylo samozřejmostí a povinností, nemůžu ale upřít Lábanovi jeho samostatnost a spolehlivost.

Na nějakou chvíli se pak s Lábanem loučíme a potkáme ho, až když se o ruku jeho dcery uchází Jákob (jeho synovec; Gn 29). Mě samotného až zklamal tento nový Lában. Najednou se mi jevil až jako žárlivý despota – ovšem schovávající se za přívětivou tváří. Samozřejmě jeho pocity bych mu za zlé neměl, musel se rozloučit se svojí nejmladší dcerou a to pro žádného otce není jednoduché. Nutno podoktnout, že v té době pokud otec provdal dceru, častokrát ji už nikdy nespatřil. Proto se ani nedivím, že si ji chtěl udržet – tedy alespoň ze začátku jeho jednání trochu chápu...

Lában se nejdřív zkouší zachovat čestně, Jákobovi vyměřuje lhůtu 7 let, kterou si u něj musí za Ráchel odsloužit. Ovšem poté nabízí Jákobovi svoji druhou dceru, Leu, starší. Jákob odmítá, nicméně pak přichází Lábanovo klopýtnutí, kdy tajně Leu vymění za Ráchel a Jákoba tak podvede (Gn 29:23). Poté, co toto Jákob zjišťuje, tak samozřejmě chce manželku, která mu patří. Lában místo toho, aby mu jí okamžitě dal, však vyžaduje na oplátku další sedmiletou službu. To jsem ještě nezmínil to, jak Jákoba okradl o jeho brav a skot. Jákob Ráchel natolik miluje, že souhlasí. To vše Lában udělal proto, aby si svoji dceru zachoval u sebe co nejdéle.

Ale v okamžiku, kdy lhůta vyprší a Jákob odchazí, Lábanovi dcery s ním také odcházejí se slovy: „Máme vůbec ještě v domě svého otce dědičný podíl? Cožpak pro něho nejsme cizí? Vždyť nás prodal a stříbro shrábl.“ (Gn 31:14-15). Získal tedy Lában skutečně to, co chtěl? Místo toho, aby zůstal starým Lábanem, zachoval se čestně a dal Jákobovi svoji dceru, tak si ji pokoušel podvody majetnicky přivlastnit. Nakonec dopadl hůř, než kdyby se vzdal dcery už na začátku.

Žárlivost sama o sobě nemusí být špatná – Lábanovy prvnotní obavy přece chápeme. Takto žárlí i Bůh; bojí se, že o nás přijde. Rozdíl je však v tom, že není majetnický a zanechává svobodnou vůli. A to je něco co Lában – a mnohdy i my – nedokážeme.